Ententyky.cz

Václav Vorlíček: K Harrymu Potterovi mám zvláštní vztah

 

Kdy jste přicestoval do Zlína?

 

VV: Předevčírem.

 

Jaký máte program na festivalu?

 

VV: Jsou tu ode mne žádány různé rozhovory nebo procházky po koberci a takovéto úkony. A také účast na různých akcích, takže na projekce v podstatě moc času nezůstane.

 

Viděl jste už některý z festivalových filmů?

 

VV: Chtěl jsem jít ráno na Kováře z Podlesí a pak jsem zjistil, že si po snídani radši půjdu ještě na hodinu lehnout.

 

Pokolikáté jste ve Zlíně?

 

VV: Abych nelhal, tak po padesáté druhé. 

 

Opravdu?

 

VV: Ano, je padesátý třetí ročník a já jsem jednou chyběl.

 

Vraťme se teď k Vašemu mládí. Jak se stalo, že jste se stal režisérem?

 

VV:  Byl jsem asi od sedmi let u skautů, v pátém přístavu pražských vodních skautů. Měli oddíl Vlčata, do kterého brali děti už od sedmi, osmi let. Když mě tam maminka odvedla a zapisovala, zazněla jediná otázka jako podmínka přijetí: "Umí chlapec plavat?" Urazil jsem se, že se vůbec můžou ptát, jestli umím plavat, a protože jsme stáli na břehu Vltavy, tak jsem se mamince vytrhl a skočil rovnou do Vltavy, v saku a krátkých kalhotách. Odehrálo se to celé na platu hausbótu, který jsme měli jako klubovnu u Jiráskova mostu a ten ponton byl poměrně vysoko, takže vznikl problém. Nemohl jsem se dostat z vody. Musel jsem plavat asi padesát metrů dál, kde byly schody do vody, abych se dostal ven. Maminka mi hned jednu vlepila, když jsem vylezl. Ale dokázal jsem, že chlapec umí plavat, tak jsem hned jel na první tábor. Následoval druhý tábor. Tam už přijel důstojník v německé uniformě a nařídil stáhnout vlajku se slovy: "Skauting je zakázán, okamžitě opusťte tábořiště!" Následovalo přerušení skautingu na šest let. Devátého května 1945 byl konec války a desátého května přijela skautská spojka a oddíl se znovu začal dávat dohromady. Jen jsme mezitím vyrostli z Vlčat do dospělých skautů. Hned jsme jeli zase na tábor - prvního července 1945 už jsme byli na táboře. Přihlásili se noví kluci, poseznamovali jsme se.

Pár let jsme skautovali a mezitím se odehrálo něco, co mě tak trošku nasměrovalo - nebo dokonale nasměrovalo - na film. Náš vedoucí oddílu byl občanským povoláním spisovatel. Pamatuji si jeho hlavní román, který se jmenoval Zelené jezero - taková dobrodružná knížka pro kluky to byla. On napsal námět na film, do kterého byl zamotaný i skautský tábor. Odehrávalo se to v pohraničí, bylo to o Němcích, kteří v noci chodili krást krávy, které tady museli nechat při odsunu, ještě se tam také trochu střílelo... V roce 1947 k nám přijeli na tábor a natáčeli tam tento film. Měli jsme svůj táborový program a oni si nás občas pár odtáhli, přidělili nám různé epizody, něco jsme odehráli... No a já, protože mě to začalo celé zajímat, jsem se kolem režiséra Josefa Macha a kameramana Jaroslava Holpucha pořád ometal. Drobně jsem si v tom filmu zahrál, dokonce jsem tam měl i dialog. Na to jsem byl hrozně pyšný. Když to stříhali, předvedli nám kousky z filmu a já pak ze zvědavosti chodil za režisérem Machem do střižny na dokončovací práce. A potom jsem si řekl, že by to nebylo špatné zaměstnání. Dokončil jsem tedy gymnázium a šel na FAMU. Napoprvé mě nevzali. V tu dobu jsem měl ještě rok čas, protože jsem jako branec ještě neměl povolávací rozkaz.  Dobral jsem se proto na Barrandov, kde jsem si našel zaměstnání. Dostal jsem se do jednoho z filmových štábů a vyřizoval všelijaké věci, kterými jsem byl pověřen. Řekl jsem si, že to zkusím znovu na FAMU a po roce na Barrandově, kdy jsem měl už určité zkušenosti z celého chodu filmu, jsem šel podruhé na přijímací zkoušky. Napodruhé mě už vzali. Bylo mi ale už trochu horko, poněvadž jsem měl v kapse povolávací rozkaz a měl jsem nastoupit k dělostřelcům do Horšovského Týna. Výsledky přijímacích zkoušek vyvěsili prakticky den před mým nástupem na vojnu a já jsem se tam našel. Běžel jsem tedy na děkanát, kde mi dali papír s razítkem, že jsem přijat na vysokou školu. Pak jsem letěl na vojenské velitelství, předložil tam papír s razítkem a tím pádem jsem se stal studentem FAMU a nemusel jsem na vojnu. Ale toho roku zrovna zavedli tzv. vysokoškolskou školní vojnu. Každé pondělí jsme šli do Rudolfina, kde byl sklad hudebních nástrojů. Byly tam uloženy basy, violoncella... a my tam měli flinty. Nafasovali jsme flinty, šli jsme hromadně na tramvaj, jeli jsme na konečnou a tam nás honili po polích. Odtamtud jsme jeli zase zpátky do Rudolfina, kde byla učebna. Tam nás učili zase řády a předpisy. Táhlo se to takto čtyři roky. Vždycky po druhém roce bylo v létě na pět neděl soustředění, kdy nás odvezli do opravdových kasáren. Zaujali jsme místa normálních "prezenčáků" a dávali nám tam do těla. Po fyzické stránce - útok na steč, házení granátů, střelba... No prostě všechno, co k tomu patří. Pěkně nás proháněli. Po čtvrtém ročníku se to opakovalo, a to jsme měli nervy napnuté, protože jsme museli dělat z toho, co nás učili, zkoušky. Kdo je neudělal, musel na dva roky na vojnu. Šlo o život. Šprtali jsme jako "študentíci". Ale protože jsme byli zvyklí biflovat z gymnázií, tak jsme to hladce zvládli a byli jsme vyřazeni. Pak už z nás rovnou byli důstojníci. 

Trval jsem na tom, že když jsem šel na FAMU, že se filmu budu věnovat. FAMU jsem vystudoval celkem snadno, poněvadž mi ten rok na Barrandově dal tolik, že spoustu technických věcí jsem věděl. Studium pro mě bylo velice lehké. Poradil jsem si i s úkoly, které jsme dostávali - natočit krátký pěti, sedmiminutový filmeček na šestnáctku nebo dokument. První ročník byla jatka, poněvadž nás na začátku přijali nepochopitelné množství. Na režii, kam běžně přijímali maximálně pět lidí, najednou přišli hoši z dělnických přípravek, kteří za rok udělali v Poděbradech osm let gymnázia. V prvním ročníku nás bylo osmnáct. Přišel samozřejmě tzv. "prosejvák", protože se vědělo, že do dalšího ročníku už nemůže tolik lidí jít. Zbylo nás z osmnácti devět. Po dalším roce byl další "prosejvák" a zbyli jsme čtyři. Ve čtyřech jsme dokončili ročník.

 

Studoval jste v ročníku s někým ze známých režisérů?

 

VV: Ne, ale v paralelním ročníku na dramaturgii byl třeba Jarda Dietl, Miloš Forman nebo Martin Holý, slovenský režisér. Ten je už po smrti, zemřel poměrně mladý.

Také básník Josef Brukner, který se pak orientoval na literaturu. František Hrubín ho pověřil vedením Klubu přátel poezie. S Bruknerem jsem napsal svůj první scénář, protože jsme se kamarádili. Seznámily se také manželky a stýkali jsme se tak i s rodinami. Jeli jsme společně i na prázdniny s dětmi. Dali jsme se tam do psaní scénáře a napsali dětskou detektivku (Případ Lupínek, pozn. red.) a s tou jsem se tady ocitl v roce 1960 na prvním ročníku festivalu.

 

Prožil jste válku, ovlivnilo to nějak Vaši tvorbu?

 

VV: Nevím, jestli ovlivnilo, ale zasáhlo nám to nemilým způsobem do života. Když nás obsadili Němci, bylo mi devět let. Zrovna jsme šli s maminkou nakupovat a v boční ulici jsme narazili na německá auta. Němečtí vojáci se tam "pumelili" a vykupovali, poněvadž v Německu byla v té době hrozná bída. Maminka šla kupovat sestře vlnu na svetr a oni jí neměli, protože Němci všechnu vlnu vykoupili. Neměli nic, máslo jim odvažovali na gramy. Všechno vráželi do výzbroje, do kanónů a ponorek. My jsme je nenáviděli, ale ta nenávist se rodila pozvolna.

 

Můžu to ve svém životě považovat za šest let zkaženého dětství - zatemnění, heydrichiáda, stanné právo - nesmělo se večer na ulici. Židovští spolužáci, kteří nám najednou zmizeli ze třídy, a které jsme eventuelně zahlédli odjíždět s kufrem kamsi a už nikdy se nevrátlili... O to větší radost byla v pětačtyřicátém a roky doopravdického štěstí byly dva: kromě konce roku 1945, roky 1946 a 1947. Pak už byl Vítězný únor a skauting znovu zakázali. Zapsali nás jako SČM - Svaz československé mládeže a všechno bylo na povel. Všelijaké prověrky, hlavní předmět Marxismus-Leninismus a později Marxistická filosofie.

 

Šlo v téhle profesi proplouvat v komunismu bez nutnosti stát se členem Komunistické strany?

 

VV: Přišel jsem na Barrandov v padesátém roce. Na všech dveřích bylo napsáno: "Jsme soudruzi, zdravíme Práci čest!" Všichni byli najednou v partaji. Dělali si z toho v podstatě srandu, ale Barrandov byl naprosto komunistický. Když někomu nabídli členství ve straně, tak bylo nebezpečné odmítnout. Ten člověk pak neměl šanci, že by se dostal k profesi, ke které směřoval. 

Já jsem byl členem z čirého idealismu, protože mi bylo osmnáct a ty nejkrásnější myšlenky typu "všichni lidé si jsou rovni", se mi líbily. Ale netušil jsem, že to vezmou do ruky takoví idioti. Kdo se něčím vymykal, dostal po držce.

 

 

Proč jste začal točit filmy pro děti?

 

VV: To byla trochu "chytristika". Starší režiséři neměli nervy na to, aby pracovali s dětmi. Když jsem dělal pomocného režiséra po škole - ještě dva roky jsem prošel realizací asi tří filmů ve funkci pomocného režiséra - a když tam byly dětské role, říkal mi režisér: "Hele, najdi mi nějaké děti a nacvič to s nimi". Nechtěl se párat s nějakými "uřvanými zmetky"... Říkal jsem si, že tudy vede cesta, poněvadž staří páni nebudou točit s dětmi filmy pro děti. Tak jsme si napsali scénář na skutečně dětský film pro děti a s dětmi. Všechny hlavní role byly děti. Mezi těmi dětmi, kterým bylo tehdy devět, deset let, byla holčička, která se jmenovala Zuzanka Tůmová. Ta se později stala ministryní zdravotnictví - Zuzana Roithová.

 

Vážně?

 

VV: Ano, hrála mi sedmiletou holčičku. A měl jsem tam kluka, který hrál hlavní roli - Martina Švehlu. To byl pak dlouholetý moderátor zpráv v Československé televizi a po revoluci byl mluvčím Státní banky. V době revoluce byl ještě v televizi a 20. listopadu 1989 mi zvonil telefon, volal Martin Švehla a říká: "Prosím Tě, já jsem tady teď měl Havla, Ty jsi mezi studenty, přijď mi sem něco říct". V té době jsem učil na FAMU. Tak jsem přijel - potkali jsme se s Havlem, který zrovna vycházel - a pronesl jsem zdravici studentům, neboť oni byli ti, kdo vyvolal revoluci. Začalo to tak: 16. listopadu jsem byl na škole a měl jsem tam tajemnici katedry, já byl zástupce vedoucího katedry, a když jsem ten den odcházel, říkala mi: "Pojď sem, Václave, kluci Ti vzkazují, že do toho zítra půjdou!". Oni pak byli ti "famáci", kteří dostali nakládačku na Národní třídě jako první. Samozřejmě i ti z mého ročníku. 

Jakmile začala revoluce, jel jsem se hned podívat na školu, co se tam děje. Visely tam už lajntuchy: Stávka vysokoškoláků, FAMU ve stávce... Kluci za mnou přišli jako výbor a říkali: "Pane režisére, máme k Vám prosbu: Vy jste zástupce vedoucího katedry, ujměte se katedry a vyhoďte ostatní profesory." To byl Balík, Sekvenc, Ludvík Ráža. Ti totiž hodně tlačili na ideologii, pořád chtěli budovat socialistický film. Řekl jsem jim: "Chlapci počkejte, když budeme dělat revoluci, tak to znamená, že se budeme klonit k demokracii a to se tímhle způsobem nedělá. Nemůžu uchvátit funkci svého nadřízeného a vyhodit ho. Musíme se na to sejít." Svolal jsem celou katedru, čtyřicet, padesát lidí, všechny kantory, všechny studenty a řekl jsem jim: "Chlapci, měli jste ke mně prosbu, tak prosím řekněte tady kolegům, oč jste mě žádali." Dlouho mlčeli, zavládly velké rozpaky. Nakonec se přihlásil Jugoslávec a ten to za ně všechno řekl. Sekvenc to přijal velice vyrovnaně, řekl: "Vážení přátelé, mám pocit, že jsem se vám snažil předat své zkušenosti. Když myslíte, přeji vám všechno nejlepší do života, na shledanou..." Balík udělal totéž, ale Ráža začal kolem sebe kopat, že jim zasolí, že jim to vrátí. Tak ho přehlasovali a vyhodili. Na mně pak bylo sehnat nový kantorský sbor. Obvolával jsem zkušenější kolegy, kteří by byli ochotní se ujmout učení. Například Karla Kachyňu, který už dříve na škole učil, ale vyhodili ho v sedmdesátém nebo šedesátém devátém roce. Dal jsem dohromady nový sbor, ale v tom momentě za mnou přijel redaktor z WDR (WestDeutcher Rundfunk), pro kterého jsme natočili prvních třináct dílů Arabely, a řekl mně a Macourkovi: "Potřeboval bych dalších 26 dílů Arabely." To byla práce na dva a půl až tři roky! Vzhledem k tomuto obrovskému úkolu jsem musel dát výpověď. V tu dobu jsem do 18 hodin točil na Barrandově, pak jsem jel na školu, kde jsem měl večerní semináře. Měl jsem od školy klíče, abych mohl po desáté školu zhasnout a zamknout. Řekl jsem si, že to už neutáhnu. Zvláště, že jsme točili na desítkách míst, projeli jsme celou republiku a když jsme potřebovali moře, tak jsme jeli na Mallorcu... Bylo to neúnosné, i když jsem byl relativně mladý. Musel jsem té školy nechat. 

 

Také rodinu jste měl...

 

VV:  Jistě... Děti vychovala manželka. Já jsem byl věčně na exteriérech nebo na natáčení, takže doma jsem se vyskytoval sporadicky. Ale fungovalo to, moje žena to hladce zvládala.

 

Jaké je natáčet s dětmi?

 

VV: Jaké děti si člověk najde, jaké si vybere, takové má. Když najde přírodní talent, když to dítě dokáže pochopit jakou roli jeho postava hraje a dokáže to předvést s tím, že se nijak nešklebí, nedělá zbytečné grimasy, předvede to prostě jako ze života, pak je to radostná práce. To je to, co musí to dítě mít.

První dny natáčení jsou plné ostychu: kolem stojí lidi, dívají se, lampy, kamera, požadavky: "Tady se musíš otočit, tady půjdeš podél té zdi, abys chytil to správné světlo..." To je na dětský mozeček děsivý nápor. Když má dítě talent, roli si osvojí a dokáže to věrohodně předvést, tak je to práce strašně snadná. Našel jsem kluka, jmenoval se Lukáš Bech (Létající Čestmír, pozn. red.) a ten byl naprosto perfektní. Tomu jsem vysvětlil, oč jde a on mi to zahrál.

 

Co říkáte současným oblíbeným filmům pro děti jako je například Harry Potter?

 

VV: K Harrymu Potterovi mám zvláštní vztah, protože jsem ho četl. Vnučka mi to půjčila. Pak jsem to viděl. Mirka Spáčilová zakončila svou obsáhlou recenzi k Harrymu Potterovi větou: "Ale to všechno jsme viděli u Macourka a Vorlíčka." 

Pro mě je tam základní chyba. Autorka uvede do hry tajemnou figuru, Harryho, který má klikatou jizvu, je čímsi výjimečný. Je nesmírně bohatý, jak zjistíme. Je sice sirotek, ale bohatý. Má všechno. Má nejlepší koště, tudíž musí ty závody vyhrát... Předem tu figuru odzbrojuje, aby jí člověk mohl milovat,  jít s ní a držet jí palce. Kdyby tam byly prohry a kdyby dostával nakládačku, tak si ho člověk oblíbí a půjde s ním. Ale autorka ho vybaví vším, takže není proč se o něj bát. To je základní dramatická chyba, které se dopustila. Dělá to samozřejmě zajímavě, s obrovskou výpravou, filmy s obrovskými náklady. Ale pro mě je tohle neodpustitelná chyba. Že vybaví figuru vším možným a není proč se o ni bát.

 

Chystáte nějaký nový film pro děti?

 

VV: Ano, chystám. Teď jsem dostal k přečtení scénář pohádky, která se mi líbí. Mám k tomu samozřejmě své připomínky, ale mluvil jsem už s autorkou, která s mými návrhy souhlasila. A protože jsme se na tom celkem shodli, tak teď na tom zapracujeme a pak se začnou shánět peníze.

 

Co byste si přál, kdybyste měl Arabelin prsten?

 

VV: Nové klouby...

 

Václav Vorlíček při odpočinku s cigaretou

 

 

Václav Vorlíček při chůzi po červeném koberci na 53. ročníku Zlín Film Festivalu

 

Text a ilustrační foto: Ententýky.cz

 

Tweet

Datum vložení: 09.06.2013 23:09:42