Ententyky.cz

Kateřina Baďurová: Zamilovala jsem se do tance

1. Jaký tanec tancujete nejraději?

K.B.: No... žádný.... všechny. (smích)

2. Všechny? Je to úplně jedno?

K.B.: Je to jedno. Většinou teď, když chodíme na ukázky, tak si vybíráme jeden standard a jednu latinu, nebo dva standardy a dvě latiny. Pořád to měníme. Vlastně ani nevíme, co máme tancovat, protože se nám všechny tance tančily hezky.
U standardů možná vede Quickstep a Walz, ty jsou nejoblíbenější a také nejkoukatelnější pro lidi. Jeden pomalý, jeden rychlý. U latiny střídáme všechno.

3. Jak účast ve StarDance změnila Váš život?

K.B.: Je ještě hektičtější než byl, je toho ještě více než bylo.
Přibyla mi jedna "taneční práce", protože od dubna učím se svým tanečním partnerem, Honzou Onderem, každé úterý večer v tanečních pro dospělé. Už před tím jsem tam párkrát suplovala.
Takže změnil poměrně dost. Zamilovala jsem se do tance a asi už mě hned tak nepustí a asi mě bude provázet celým životem.

4. Chodila jste do tanečních?

K.B.: Chodila jsem někdy v sedmnácti letech, ale to bylo opravdu něco úplně jiného.

5. To byla do StarDance jediná Vaše zkušenost s tancem?

K.B.: Ano, jediná. Myslela jsem, že by mě to bavilo, že by se mi to líbilo, ale nějak jsem na to nikdy neměla čas, prostor...
Manžela jsem nikdy nedokopala k tomu, aby se mnou šel tancovat. Při vrcholovém sportu na to není moc času.

6. Nedávno jste se stala patronkou občanského sdružení Aperio, které nese podtitul Společnost pro zdravé rodičovství. Proč zrovna tohoto sdružení?

K.B.: Byla to víceméně náhoda, shoda cest. Jedna z pracovnic Aperia je maminkou holčičky, která k nám chodí do školky. Takže jsme se znaly a věděla jsem tak, čím se Aperio zabývá. Bylo to zajímavé a ve stejném duchu jako to děláme my. My jsme vlastně ta druhá strana, snažíme se maminkám nabízet flexibilní školku. Rodiče si u nás mohou vybrat docházku dopolední, odpolední, jen vybrané dny nebo všechny dny. K tomu nabízíme různé kroužky, přespávání ve školce, víkendové akce i pro rodiče s dětmi.
Takže my jsme byli ta druhá část a přišlo mi, že je hezké to vše spojit dohromady.

7. Sdružení Aperio se zabývá zejména slaďováním rodinného a pracovního života žen. Jak Vám se daří slaďovat, když máte školku, absolvovala jste StarDance, máte malé dítě...

K.B.: ...ještě jsem šéftrenérka atletiky na Dukle... V hlavě mám pořád čtyři diáře a pořád to dávám dohromady, aby to klaplo. Na druhou stranu, když to klapne, tak z toho mám radost a baví mě to. A neumím si představit, že bych byla doma a "nic nedělala".

8. Jak vypadá Váš běžný den?

K.B.: Za prvé mám takové aktivity, s kterými se to dá skloubit a za druhé mám dítě, které je úžasné, hodné, komunikativní a strašně rádo ve společnosti. Takže už jako třítýdenní, jsem brala Ellenku občas s sebou do práce.
V kanceláři mám postýlku, hračky, pomalu celý velký dětský koutek.
Tím že je tam zvyklá, tak není problém. Dopoledne si tam vydrží hrát a já jsem schopná něco udělat. Když je potřeba, tak se střídáme s mou mámou, s manželem, nebo paní učitelky ve školce občas pohlídají i Ellenku. To je velká výhoda.
Nakombinujeme vždycky celý týden dopředu kdo, kdy, kde a kam. To je docela logistický úkol, ale zatím to celkem klape. Manžel zapomněl snad jen dvakrát za celou dobu, takže je to dobré...

9. Plánujete další děti?

K.B.: Plánovala jsem hned, jak se malá narodila, že bych chtěla, aby byly maximálně dva roky od sebe. Což už teď moc nestíhám, vzhledem k tomu že dva roky budou malé v říjnu. Určitě bych ale chtěla, aby mezi nimi nebyl velký věkový rozdíl.
Teď jsem si ale řekla, že ještě ne, že je toho hodně a je škoda nevyužít nové šance, které přišly. Tancovat s břichem by se asi moc nedalo...
Navíc na těhotenství nemám dobré vzpomínky. Zvracela jsem desetkrát, dvacetkrát denně až do začátku šestého měsíce. Porod byl procházka růžovou zahradou, ale tohle bylo náročné. Takže jsem ještě nenašla odvahu. Ještě chviličku si odpočinu...

10. Zbývá Vám volný čas na koníčky? Jaké koníčky máte?

K.B.: Moc ne. Vlastně dělám ráda víceméně všechno. Všechny ostatní sporty, ráda si i čtu. Ale většinou to teď končí tak, že si lehnu do postele, otevřu knížku a když čtu po desáté stejnou stránku a nevnímám, tak zjistím, že to nemá cenu a raději usnu.
Kdy jsem byla naposled v kině nebo v divadle si ani nepamatuji. To bych také ráda. Ale není to zase tak, že by nebyl vůbec žádný čas. Jdu aspoň na kosmetiku, tam si odpočinu. Nebo ke kadeřnici, nakupovat... Mám jednu kamarádku, která mi pomáhá i se školkou, někdy jdeme na pracovní schůzku a zvrhne se to v nákupy... (smích)

11. Sportujete ještě? Skočíte si někdy o tyči?

K.B.: Ne, skočit to už určitě ne. Ale s malou v kočárku chodím například na brusle, uvidím jestli mi letos ještě v kočárku vydrží. Snad aspoň chvilku. A už dlouho mám předsevzetí, že začnu běhat. Zatím jsem byla asi dvakrát za ten rok a půl, co mám dceru. Jinak to beru tak, že sportuji při tanci.

12. Sport Vám zřejmě musí chybět...

K.B.: Chybí mi... Ale nezbývá čas, ani energie...

13. Proč jste si vybrala zrovna skok o tyči?

K.B.: To byla náhoda. V životě mám štěstí na náhody, které mě vždycky někam nasměrují.
Skončila jsem kvůli zranění s gymnastikou, byla jsem na sportovním gymplu a chtěla jsem začít tancovat. Ale řekli mi tehdy, že tanec neberou jako sport. Že mám jít buď na normální gymnázium nebo si mám vybrat nějaký pořádný sport. Byla jsem tam od šesté třídy, měla tam partu kamarádů, líbilo se mi tam, pryč jsem nechtěla. Vždycky jsem byla dynamická, tak jsem se rozhodla, že zkusím atletiku. Přibližně dva roky jsem dělala jen sprinty, překážky.
Pak za mnou přišel jeden trenér a říká: "Malá, hubená... Co s Tebou? Žádný prototyp atletky. Zkusíme Tě dát na tyčku, to je teď moderní." V té době byla u nás na vrcholu Daniela Bártová, která udělala několik rekordů a byla průkopnicí nejen české, ale i světové tyčky a také pocházela z Ostravy. S tou jsme se pak setkaly u jednoho trenéra. Tak jsem začala zkoušet tyčku a docela mi to hned šlo, protože gymnastika je skvělá průprava na tyč. A už jsem u toho zůstala.

14. Takže na skok o tyči je dobré být malá?

K.B.: Není to úplně tak. Jsou tyčkařky, které jsou vysoké a jsou dobré a potom je 95% bývalých gymnastek a ty jsou malé, protože gymnastky jsou všechny malé. Každé má něco. Velké tělo je těžší ovládat, malé tělo má zase nižší těžiště a pracněji se dostává nahoru. Takže těžko říci, co je dobré. 

15. Pocházíte z Ostravy. Kdy jste se přemístila do Prahy?

K.B.: V šestnácti, když jsem ještě chodila na gympl, jsem začala pendlovat mezi Prahou a Ostravou, protože Ostrava tehdy neměla, a pořád ještě nemá, žádnou halu. A byli tady lepší trenéři. Začala jsem gympl studovat dálkově, 14 dní v Praze, týden v Ostravě, kde jsem se nechala vyzkoušet, a zase do Prahy. Když jsem dodělala gympl, tak jsem tu zůstala už napořád.
Před třemi lety se mi podařilo sem přestěhovat i mámu, takže už v Ostravě nemám žádné zázemí a jsem ráda, že jsou všichni tady.

16. Máte Ostravu ráda?

K.B.: No... už bych se tam vrátit nechtěla. Nemůžu říci, že jí nemám ráda, ale vrátit bych se tam nechtěla.

17. Je specifická?

K.B.: Je specifická. Má hezké okolí, ale Ostrava jako taková je stát ve státě. Praha je úplně jiná.
Podmínky jsou jiné, příležitosti jsou jiné, lidé jsou jiní. Doma jsem už tady.

18. Byly Velikonoce, dodržujete velikonoční zvyky? Barvíte vajíčka?

K.B.: Doteď jsme měli všechny svátky takové, že jsme se vraceli 23. prosince v noci ze soustředění, takže 24. jsme rychle vlítli někam pod stromeček, dali si dárky, ale nijak zvlášť jsme to neprožívali. Byli jsme dva dospělí lidé, udělali jsme si hezký večer a to bylo všechno. Teprve teď s malou to začíná mít to správné kouzlo, takže letos, trochu i loni, ale hlavně letos, jsme měli první opravdové Vánoce. Ellenka vnímala stromeček, chodila ke světýlkům...
Velikonoce jsme ještě extra neplánovali. Vajíčka Ellenka ještě nebarvila, abychom neměli barevný celý byt. (smích) Řekla bych, že Velikonoce ocení spíš až příští rok. Ale pečení jí baví už teď.

(dcerka Ellen odchází v dětském koutku vařit do domečku)

19. Máte nějaká oblíbená místa, kam chodíte s dcerou za zábavou, sportem, kulturou, jídlem..., která byste doporučila i ostatním rodičům?

K.B.: Já mám výhodu té školky, tam trávíme hodně času. Já můžu pracovat a Ellenka si hrát. Ve dveřích udělá pá, pá a jde. Samozřejmě, že ví, že tam jsem a zná všechny paní učitelky - mé kolegyně, v tom má velkou výhodu.
Je tam strašně spokojená, hned si všechno zorganizuje. Říkala jsem, že je lituji, až tam bude opravdu chodit do školky, že tam bude generál. Ale oni jí snad zkrotí.

Jinak se zas tak často někam nedostaneme, ale například v létě máme rádi Crêperii Café Girafe na Suchdole na Praze 6. Nedělají jen palačinky, ale i jiná jídla. Venku mají nádhernou terasu s pískovištěm a klouzačkami, je tam moc příjemně a výborně vaří.

20. Máte školku se sportovním zaměřením. Jste tam manažerkou, nebo i učíte?

K.B.: Ze začátku jsem dělala všechno. Teď už jsem si nechala jen v úterý kroužek atletiky pro děti, takže odpoledne chodím s dětmi na atletiku. Vystavování faktur nebo objednávání jídla už jsem přenechala kolegyni.
Já dělám to, že vymýšlím, kam pojedeme na závody, na výlet, jaký bude program...

21. Jezdíte s dětmi i na závody? Děti se koukají?

K.B.: Ne, ne, děti závodí! Mezi sebou, dvě školky proti sobě. Našli jsme jednu školku v Choceradech, kde je také nadšená paní ředitelka, která se snaží vést děti k pohybu. Zkontaktovali jsme je, jestli bychom neuspořádali meziškolkové závody. Takový výlet a zpestření pro děti. Souhlasili a mělo to obrovský úspěch, moc se to líbilo. Loni jsme byli jednou my u nich, jednou oni u nás a letos jsme měli už i halové závody u nás v tělocvičně.

22. V čem děti závodí?

K.B.: Běžely třicítku, v hale dvacítku, skákaly z místa a házely tenisákem.
Takový trojboj. Aby to byla všehochuť a učily se všechno.

23. Jak se daří školce?

K.B.: Musím zaklepat, že dobře, že jsou všichni spokojení. Pro mě je strašně příjemné, když nám rodiče říkají, že si jejich pediatr po roce navštěvování naší školky všiml, že dítě udělalo pohybový skok, že je pohybově mnohem zdatnější. Ta školka není od toho, aby z dětí dělala vrcholové sportovce, ale aby se vyřádily, aby měly zábavu. Pomáhá jim také rozvíjet jemnou motoriku. To je pro mě skvělé hodnocení, že to děláme dobře a že to má smysl.

24. Bylo těžké vybudovat mateřskou školku?

K.B.: Idea byla jednoduchá. Spíš pak najít prostory a oběhat si všechna potřebná povolení, zařídit prostředí, aby vyhovovalo, to už bylo trochu složitější.

25. A lidé? Sehnat ty správné asi také není jednoduché...

K.B.: Lidé se nám ze začátku trochu měnili... Ale musím řict, že jsem měla velké štěstí. Teď už rok a půl máme stabilní tým, který vypadá, že nějakou dobu vydrží. Děti mají učitelky rády, každá z nich se specializuje na něco jiného, takže pro děti je to pestřejší.
Musím zaklepat, aby to takto fungovalo. Nechtěla bych zase hledat a měnit.

26. Kolik dětí navštěvuje Vaší školku?

K.B.: Kapacita školky je 30 dětí, máme ale 42 dětí, které se střídají - některé chodí v pondělí a středu, jiné v úterý a ve čtvrtek... K tomu čtyři paní učitelky.

27. Spolupracujete na svých projektech s manželem nebo se každý věnujete svým projektům?

K.B.: Každý máme své aktivity. Ze začátku to vždycky vypadá, že mi bude pomáhat, ale to ne... (smích). Jemu teď přibyla také jedna práce.
Nedaleko našeho bydliště má firmu na prodej stavebního dřeva a od března se stal výkonným ředitelem halového mistrovství Evropy 2015, které bude Praha pořádat. Takže každý děláme totálně něco jiného.

 

28. Jaké máte pracovní plány do budoucna?

K.B.: Další plány do budoucna by byly... Teď zvažuji, kterým směrem se vrtnout. Už dva roky mě všichni lanaří, abych udělala pobočku naší školky. Že je hodně školek s angličtnou, ale pohybových moc není. A i tak je převis poptávky nad nabídkou.
Přišlo mi ale, že je už pět minut po dvanácté a nevím, jestli něco nového budovat. Ale poslední dobou jsou velké tlaky, aby něco bylo. Takže možná, že vznikne ještě jedna pobočka. Nebo máme vizi udělat pohybově zaměřenou základní školu. Pouze první stupeň do páté třídy. Takové posunutí se zase někam dál, jak nám děti postupně odrůstají. Rodiče se ptají, kam mají dát děti do školy. Nechtějí dávat za soukromou školu typu pana Kellnera tři sta, čtyři sta, pět set tisíc ročně, ale ani nechtějí dávat děti do obyčejné základní školy bez zaměření. A chtěli by pokračovat v podobném trendu jako je naše školka. Takže to je taková naše idea. Ještě to chce tak rok, dva. Víme už o tom dost, není to tak, že bych to teď jen tak plácla. Máme už k tomu hodně připraveného. Jen já osobně rozmýšlím, jestli jsem schopná to ještě zvládnout. Nerada totiž dělám něco jenom tak - vyjde to, nevyjde to... Zvlášť s dětmi, těm nemůžu po půl roce říct: "Nejde to, zavíráme krám, prodáváme jinde...".

 

Kateřina Baďurová s dcerou Ellen.
 

Tweet

Datum vložení: 04.04.2013 17:16:33