Ententyky.cz

David Čížek: Nejsem origamista

 

Proč chodíte rád právě do této kavárny Mamacoffee?

DČ: Teď v říjnu to bude dva roky, co jsem se potkal se svojí přítelkyní v Egyptě, kde jsem byl docela dlouho. Tam jsme se viděli jen dvakrát a krátce. Pak jsme si dlouho jen psali a jednou mi napsala, že je na kávě „v takovém malém útulném pokojíčku“. A když jsem se asi po měsíci vrátil, tak jsme se právě tady viděli poprvé v Čechách. A tady jsem jí také, myslím, dal první lilii, kterou jsem složil. Tím to začalo. Nejsem origamista, neumím složit více věcí než jen těch pár.

To je moje další otázka. Jak jste se dostal k origami?

DČ: Takhle. Chtěl jsem udělat radost přítelkyni.

Našel jste si návod na internetu a koupil origami papír?

DČ: Ano, našel jsem si na internetu návod, papír jsem si ustřihl a složil lilii.
Předtím jsem dlouhá léta dělal v počítačích: webové prezentace a poradenství a mobilní aplikace. Pak jsem pracoval v jedné polostátní organizaci, kde jsem nemohl skousnout způsob jejího fungování. Přemýšlel jsem proto, co budu dělat dál, a začal rozvíjet různé nápady. Například jsem na základě složení té lilie vytvořil maličkou krabičku – jehlánek – a složenou lilii včetně maličké karty, na kterou mohl člověk napsat věnování, jsem dal do té krabičky. Všem se to líbilo. Zkoušel jsem je prodávat a pár desítek jsem jich prodal. I tady v Mamacoffee se prodávaly. Bohužel to bylo na český trh moc drahé.
Nebylo to úplně ono, ale díky tomu jsem přišel na to, že lidé nerozumějí schématům, jak origami složit. Říkali mi: „To je krásné! To bych v životě nesložil!“ a já jim odpovídal: „Je to jednoduché!“. Vytvořil jsem proto návody ke skládání pomocí fotografií. A to je vlastně to, co teď dělám. Myslel jsem, že lidé se skládání bojí, protože nevědí, jak na to, ale oni často neznali ani důvod, proč by to skládali. Přišlo jim, že na to nemají čas. Protože v dnešní době lidé nemají vůbec na nic čas, především na sebe. Tak mě napadlo spojit origami s příběhem. Proto ty tři sady, které teď existují, mají každá svůj příběh. U lilie je to jasné. Muž by ji měl složit své přítelkyni, protože to není tak jednoduché jako jít do květinářství a koupit kytku. Příběh o 1000 jeřábech jsem si přečetl na internetu. U žáby jsem zjistil, když jsem si připravoval její vzorky, že krásně skáče. Když to viděli ostatní, říkali, že je to skvělé a také si skákali. Tak jsem si říkal, že i dospělí by si rádi hráli, jen nevědí proč a jak. A to je třetí příběh.

Existuje tradice skládání lilie mužem pro ženu v Japonsku nebo je to váš nápad?

DČ: To nevím, tohle byl můj nápad. Dal jsem lilii přítelkyni a jí udělala radost, přestože byla z bílého papíru. Chtěl jsem tu radost předávat dál, protože lidé dnes opravdu nemají na nic čas a je fajn, když se na chvíli zastaví.

Skládáte tedy teprve dva roky. Kolik tvarů umíte složit zpaměti?

DČ: Zpaměti jich moc neumím, tak pět šest. Možná o malinko víc. Zajímavé je, že teď lidé mají mé sady a píší mi, že omylem složili něco úplně jiného. Ale kdo říká, že to musí vypadat, jak je uvedeno na návodu? Takže si myslím, že zpaměti každý umí složit spoustu originálů, aniž o tom ví. Je to o tom papíru, o tom, že se tomu člověk chce věnovat. Že o tom bude chvíli přemýšlet, pochopí ten papír, nechá se vést a pak něco vznikne. A jestli to bude vypadat, jak má, na tom nezáleží.

Kolik času zabere složení origami?

DČ: Je to rozdílné podle druhu origami. Ze začátku to může trvat dvanáct až patnáct minut, ale u dvacátého jeřába jsou to třeba už jen čtyři minuty. Otázka je, jestli má cenu skládat rychle. Buď můžete chtít složit jeřába co nejrychleji a bude vypadat pořád stejně, tak trochu pomuchlaně, nebo ho můžete chtít časem složit co nejlépe. I když perfektní to nebude nikdy. Od českého origamisty Ondřeje Cibulky, který se origami zabývá dlouhodobě, jsem se dozvěděl, že jeřáb je v Japonsku považován za jednu z nejtěžších origami. Je to proto, že když ho chceme dělat opravdu krásně a precizně, tak pak je velice těžké ho složit. Ale tak je to s mnoha věcmi. Když budete dělat hrníček na hrnčířském kruhu, tak také může být jednoduchý nebo hodně složitý.

Plánujete další sady origami? Jaké?

DČ: Další nápady jsou ohrožený druh, jógová sada, měl jsem i poptávku na sadu pro běhání pro běžce. Mým cílem není naučit lidi origami, ale naučit je, aby si našli chvilku pro naučení se něčeho nového, aby zjistili, že to zvládnou, a aby se u toho dozvěděli něco víc. Například na téma ohrožený druh jsem dal na Facebook složeného žraloka origami, protože žralok má strašně špatnou pověst – pověst zabijáka. Přitom například loni zemřelo vinou žraloka jen sedm lidí, zatímco několik desítek bylo udupáno slonem nebo spousta dětí byla vážně zraněna psem. Nic proti psům, psy mám rád, jen chci ospravedlnit žraloka.

Je pro vás skládání origami určitou filozofií, životní cestou, vyjádřením názoru?

DČ: To nevím, nepřemýšlel jsem o tom, jestli to je životní názor. Je pravda, že jsem hodně četl o zenu, což je čínsko-japonský druh buddhismu a přijde mi, že ta jednoduchost a přímost, že teď chci něco složit a budu se na to soustředit, s tím má leccos společného. Myslím, že u skládání nemůžete dělat nic jiného, nemůžete u toho poslouchat hudbu tak, abyste z ní něco měla. Dneska je společnost hodně rozpohybovaná, všichni dělají spoustu věcí najednou. Ale u skládání origami to moc nejde, a to se mi na tom líbí. Myslím, že je to stejné jako běhání. Když budete běhat dostatečně dlouhou dobu a pravidelně, tak se dostaví fáze, kdy to začne běžet samo. Stav, kdy už neděláte nic jiného. Už neběžíte a současně nepřemýšlíte nad prací. Jen běžíte. Najednou není nic jiného než běh a absolutní pocit těla. Myslím, že tak je to ve všem. Jeřáby jsou něco, co se dělá rukama, na to se v dnešní době trochu zapomnělo. Tím, že jsem dlouho pracoval v počítačích a v mobilech a pořád tyhle věci hodně využívám, tak rád říkám, že by bylo fajn tvořit něco, co člověku dělá opravdovou radost. Zjistil jsem, že hodně lidem, kteří se naučili skládat jeřába například díky projektu 1000 jeřábů pro Kubíka, se to strašně líbilo. Lidé si myslí, že hodně věcí je složitých, a proto je raději vůbec nezkusí. Samozřejmě, že když vidím origami sochy, tak si vůbec nedovedu představit, že je někdo dokáže složit, ale tam vlastně ani nesměřuji. To je umění jako cokoliv jiného. Jako je umění krásně vyfouknout sklo. Ale na to, aby si člověk udělal radost, aby si složil origami nebo namaloval obrázek, nepotřebuje být umělcem. Jde o to, aby to zkusil. I proto chci mít jógovou sadu, protože si myslím, že jógy se také spousta lidí bojí. Mají představu, že si tam budou „uzlovat“ ruce a nohy. Přitom nejzákladnější pozice v józe je – jak jsem se dozvěděl, protože já nejsem jogín – že člověk stojí.

Sám tedy jógu necvičíte?

DČ: Vytvořil jsem si svých vlastních pár cviků, protože jsem dělal freediving – potápění na jeden nádech, bez přístroje. U toho člověk musí být zrelaxovaný, musí mít uvolněné svaly, takže na to je jóga skvělá. Na žádné lekce jógy jsem ale nechodil, našel jsem si kdysi doma jednoduchou knihu o józe, něco jsem si zkoušel a začal jsem tak objevovat sám sebe. Tohle objevování je to, o čem mluvím. Lidé si řeknou: „Složil jsem tohle, můžu tedy skládat z papíru. Dokážu to!“ Věci nemusejí být složité, obzvlášť když je někdo dokáže druhým vysvětlit. Stejné je to s jógou, stejné je to s hrnčířským kruhem, s čímkoliv. Chtěl bych, aby lidi pochopili, že začít se dá. Člověk nezačne hned skládat origami sochy, nezačne hned dělat jógové pozice nebo běhat maraton, vede k tomu cesta. Někteří ani nechtějí běžet maraton, chtějí mít jen ten zážitek.
Skládání origami je také důvod ke konverzaci. Jednou jsme měli s origamistou Ondřejem Cibulkou jednání v kavárně Louvre, on složil jeřába a ještě jiné origami a nechal je na stole. Vedle seděl starší anglicky mluvící pár a říkali: „To je hezké! To jsme skládali, když jsme byli malí! Můžeme si to vzít?“ Tak si ty origami vzali. To je přeci skvělé! Taková drobnost. Ondřej Cibulka říkal, že když studoval na vysoké škole, dělával například to, že vešel náhodně do domu, třeba do třetího patra, na klice nechal jeřába a odešel pryč. Jen tak. Proč lidé dělají takové věci, že obplétají stromy nebo dávají květináče na veřejná místa?

Je to určitý způsob dávání radosti ostatním?

DČ: Nenazval bych to radostí, spíš důvodem, aby se na věci podívali jinak.

Je skládání origami vhodné pro děti? Jak staré děti mohou origami skládat?

DČ: Ty sady, co teď mám, jsou vhodné spíš pro starší děti, tak od osmi let. Není to proto, že by to mladší děti nezvládly, spíš neudrží pozornost tak dlouhou dobu. I když jsem viděl šestileté dítě, které udrželo pozornost po celou dobu skládání lilie, která je z těch tří druhů nejtěžší a nejdelší. Ale to je spíš výjimka. Skládání origami má kupodivu spoustu vědecky prokázaných pozitivních vlivů. Děti se tím například učí jemnou motoriku. Každé z dětí má svůj přístup, některé papír skládají „šejdrem“, jiné ho chtějí složit co nejpřesněji. Děti si u origami udělají také představu o geometrii, o plochách, o papíru. Je to také o představivosti, fantazii. Když čtverec papíru pětkrát přeložíte, vznikne vám liška. Od lišky na fotce se sice liší, ale dětem to vadí mnohem méně než dospělým.
Skládání origami je z důvodu procvičování motoriky skvělé také pro staré lidi. Proto se v seniorských domech také vyšívá, vystřihuje. V jednom seniorském domě skládali jeřáby pro Kubíka osmdesátiletí klienti. Jeřáby jim daly práci, byly větší, ale byla to i pro ně skvělá věc.

Pořádáte vlastní workshopy?

DČ: Workshopy nemám. Několikrát jsem byl dotázán, jestli bych něco neudělal, ale neučím, protože si myslím, že to ještě natolik neumím, abych to mohl učit. Myslím si, že i když někdo něco dobře umí, ještě neznamená, že to bude dobře učit. A já nevím, jestli bych byl dobrý učitel. Mám učitelské zkoušky na freediving, několik lidí jsem učil freediving individuálně, ale to je něco jiného. Myslím si, že být dobrý učitel je umění. A že je lepší neučit, když to člověk neumí dobře. Teď se konají akce, na kterých se skládá pro Kubíka, kde já jsem, pomáhám a všechno je zadarmo.

Kolik má už Kubík jeřábů? Myslíte, že mu jeřáby opravdu přinesou štěstí?

DČ: Teď má Kubík asi 7468 jeřábů. Určitým způsobem to už funguje. Našel se například prodejce automobilů, který Kubíkově rodině zapůjčil auto, takže Kubík už nemusí čekat na sanitku a po cestě z nemocnice může zastavit a jít na houby nebo do zoo. Díky jeřábům byl Kubík dvakrát na fotbalovém zápase a svezl se v hasičském autě. Nejradši bych samozřejmě byl, kdybych se dozvěděl, že se pro něj nalezl vhodný dárce a proběhla transplantace, která by se povedla.
Je to podobné jako v postu o 1000 jeřábech, který je zveřejněný na webových stránkách Toslozim.cz. Když začnete skládat 1000 jeřábů pro nějaké své přání, kterým může být například nové auto, tak začnete skládat. Ale složit 1000 jeřábů sám není žádná legrace. Trvá to měsíc, pokud nebudete skládat osm hodin denně pořád dokola nonstop, nebo i tři roky, když budete skládat jen jednoho jeřába denně. Mnohokrát vás u toho napadne, že to nemá cenu. Proč by vám tisíc papírových ptáčků mělo přinést štěstí? Ale když u toho vydržíte, tak je to dost dlouhá doba, aby se to přání trochu rozpustilo. Najednou se dostanete k něčemu, co začne fungovat trochu jinak ve vás. Třeba i to je ten dar, který dostanete od jeřába. Takže proč přemýšlet o tom, jaký bude výsledek? Tisíce lidí přejí Kubíkovi prostřednictvím jeřábů to nejlepší. Není třeba už toto štěstí?

Jakým onemocněním Kubík trpí?

DČ: Kubík má onemocnění více. To nejzávažnější je, že měl dvakrát rakovinu a nemá díky ní žádnou ledvinu. To je důvod, proč je to komplikovaný případ pro transplantaci. V tuto chvíli by bylo ideální, kdyby získal ledvinu a nemusel by už jezdit šestkrát týdně na dialýzu.

Jak vlastně vznikl Váš nápad skládat jeřáby pro někoho?

DČ: Chtěl jsem jeřába do své origami sady a pak na základě legendy o 1000 jeřábech. Maminka spolužačky mého syna, která působí mimo jiné jako zdravotní klaun v Motole, mně řekla o desetiletém klukovi, který potřebuje hodně moc štěstí, o Kubíkovi. Tak jsme se v Motole potkali s paní doktorkou, Kubíkem a jeho maminkou a poprvé jsme společně skládali jeřába. Kubíkovi a jeho mamince se to moc líbilo. A tak to začalo.

Kubík už teď má mnohem více jeřábů než původně plánovaných tisíc, bude skládání pro něj tedy ukončeno?

DČ: To je otázka, jak to ukončit. To já ještě nevím. Když mu předávali hasiči z Lipenců svých 1600 jeřábů, byla u toho televize Prima a Kubík v rozhovoru pro ni do kamery řekl, že by chtěl dvacet tisíc jeřábů.
Líbilo by se mi, kdyby tahle akce iniciovala další podobné akce. Vždyť každý si může vyhlásit svou soukromou akci skládání 1000 jeřábů pro své blízké, kteří to potřebují.

Plánujete vy spustit nějakou další akci pro někoho dalšího?

DČ: Byl bych rád, aby to teď bylo spíš na lidech. Spustil jsem původně stránky „1000 jeřábů pro štěstí a pro dobrou věc“ a chtěl jsem tím motivovat lidi, aby to dělali. Ale když chcete něco iniciovat, musíte asi udělat první krok, vytvořit příklad. Příběh Kubíka jsem tedy zorganizoval já, příběh získal pozornost, tak doufám, že je to dobrý precedens. Spousta lidí zná ve svém okolí někoho, kdo by to potřeboval nebo uvítal. Když se rozhodne skládat více lidí, třeba kolektiv v práci, tak to ani nezabere tolik času. Vždycky tyto aktivity rád podpořím prostřednictvím svých stránek nebo zprostředkováním papíru na skládání.

Dočetla jsem se, že jste navštívil nedávnou Dalajlámovu přednášku v Praze. Co bylo z jeho přednášky pro vás nejzajímavější?

DČ: Nejvíc fajn bylo to, co už jsem věděl, ale je potřeba to slyšet znovu a znovu: Dalajláma mluvil o tom, že v okamžiku, kdy člověk začne vnímat ostatní, tak přestane dělat „špatné“ věci. Já mám čtyři děti. Tři z předchozího manželství a teď syna z nového vztahu. Nevím, jak správně vychovávat, ale myslím si, že jedna věc funguje naprosto univerzálně napříč všemi vírami: Nedělej druhému to, co nechceš, aby druzí dělali tobě. V okamžiku, kdy nebudu považovat lidi, kteří přijdou do této kavárny za hodinu, za někoho „za zdí“, nemohu vyhodit například papír na zem nebo nechat něco vylitého na stole. Protože já bych sem také nechtěl přijít a mít politý stůl. Začíná to už doma. Člověk přijde domů a nechá boty uprostřed předsíně. Ale když nebydlí sám, tak po něm přijde někdo další a ty boty mu budou překážet. Když se nad tím člověk zamyslí a představí si sám sebe v roli toho, kdo přichází po něm, tak zjistí, že je fajn dát ty boty na stranu. Já to ale sám neumím, obzvlášť když řídím auto. To je velká škola, ve které selhávám, kdykoliv řídím.

Máte nějaká oblíbená místa, která navštěvujete s dětmi a která byste doporučil ostatním rodičům?

DČ: ... Asi nemám... Myslím si, že to není o místech. Nejsem asi úplně dobrý táta ve smyslu, že nemám tolik času a energie, kolik by bylo třeba. Když si vybavím pěkné scény s dětmi, tak nikdy nevím místo, kde to bylo. Je to moment trvající pět deset minut, kdy si normálně povídáme, ne jako otec a dcera nebo otec a syn, ale naprosto bez těchto rolí. Je to ale těžké, oba na to musíme být naladěni. Myslím, že to v podstatě nejde, když jste s více dětmi, musí to být jeden k jednomu. Teď mám vždycky radost, když přijde syn a házíme si v parku frisbee. Tady v Grébovce, což je krásný park. Nemusíme si vůbec povídat, jen si házíme.

 

Tweet

Datum vložení: 10.10.2013 16:44:10