Ententyky.cz

Barbora Látalová: Netvarovat se do toho, co vidím kolem sebe

Setkaly jsme se v kavárně pražského Rudolfina v den, který celý propršel. V kavárně jsme seděly docela samy, atmosféru dokreslovala klasická hudba linoucí se z reproduktorů. Barbora neměla deštník, byla veselá a sdílná. Povídaly jsme si dlouho...

 

 

Co byste nejraději dělala v dnešním deštivém dni?

 

BL: Zrovna ráno jsem si říkala, když jsem jela učit do školky, že dneska by bylo ideální si zalézt na půdu, přečíst si pár kapitol knihy a usnout u toho... 

 

A pak jsem měla rozhovor s člověkem, který mě vezl v tom dešti do práce. Ptal se mě, co teď budu vlastně dělat. Pořád do mě hučí, že bych měla podnikat, otevřít si něco a začít dělat na sebe, že je mi už docela dost let... A mně došlo, že podnikat nechci. Takže jsem měla docela blbé ráno. Říkala jsem si: "Co tedy budu dělat?" Skončil týden, který byl náročný, teď je "okno" a já nevím. Učení asi ano, ale vlastně jsem ráda, že tahle učební sezóna skončila a děti chvíli neuvidím.

 

Je náročné učit děti?

 

BL: No... je. Není to úplně snadné...

 

Jak staré děti učíte?

 

BL: Teď učím všechny možné věkové kategorie. V pátek - dnes - učím vždycky ve školce. Vlastně jsou to spíš jesle.

 

Jde učit tak malé děti?

 

BL: Oni už za ten půlrok vyrostly... (smích). K tomu jsem se dostala víceméně náhodou, když jsem hledala práci. Jsou to mezinárodní jesličky Modré nebe a pro mě je zajímavé vidět, co dělají děti ještě mladší, než je znám z dalších působišť.  

Pak máme děti v Ponci, kde v rámci divadla je Dětské studio, které funguje už šestým rokem. Naše skupinka, tedy já se Zdenkou Brungot Svítekovou a Míšou Sušou, které se mnou dělají i představení Karneval zvířat, tam učíme třetím rokem. Tam jsou nejmladší děti čtyřleté, někdy tříleté. Na základních školách mám děti od třetí do páté třídy. 

 

Na základních školách učíte v rámci programu Tanec školám. Kde a jak tento program probíhá?

 

BL: Projekt je otevřený pro celou Českou republiku. Eva Blažíčková a další taneční odborníci dlouho bojovali o to, aby se tento předmět stal součástí výuky. Minulý rok byl schválen do Rámcového vzdělávacího programu. Moc škol ho zatím zařazený nemá, ale je jich už více než před třemi lety. Teď je otázka, kdo to má učit a jak vše zařídit finančně. Pořád se to vyvíjí. Zrovna nedávno byla v Ponci debata, kde se diskutovalo o různých modelech fungování tohoto projektu. Všichni jsme se shodli, že je dobře, že děti tu možnost mají. Včetně učitelů a rodičů. Dospěli jsme k tomu, že je velmi důležité přesvědčit zejména rodiče, že to má smysl. Protože většina rodičů si pod názvem tanečně - pohybová výchova představí balet a řekne si: "Proč by můj syn měl chodit na balet?" Nebo si myslí, že se budou učit polku, valčík a další společenské tance. O tom to ale, aspoň z mého pohledu, vůbec není. 

Já učím v rámci projektu Tanec školám na Žižkově, na Havlíčkově náměstí v Praze, kde je hodně dětí ze sociálně slabších rodin. Osmdesát procent dětí jsou romské národnosti, další ze sociálně slabších vrstev nebo s mozkovými dysfunkcemi. 

 

Jaké to je tam učit?

 

BL: Pro mě je to skvělé. Šílené a zároveň skvělé. Mám možnost srovnání - učila jsem také rok v Karlíně na "Ličkárně" a na Jarově v Zahrádkách. Je to jiné. Tady jsou děti vděčné za každou pozornost, za každou práci navíc, která se jim věnuje kromě vyučování.

 

Jak je výuka v rámci projektu pojatá? Jde o výrazový tanec?

 

BL: No.... Nejradši bych řekla, ať se přijdete podívat... Výrazový tanec...vlastně už nevím, co je výrazový tanec.... 

 

Možná se ptám úplně špatně...

 

BL: Pro mě je strašně důležité probudit v dětech spontánní pohyb, spontánní reakce, probudit v nich muzikálnost. Ideální je, když je přítomen živý hudebník, což není časté, takže alespoň hudbu posloucháme nebo si děláme muziku sami. Potom je pro mě důležitá kreativita z obyčejného pohybu, který znají ze školy. Třeba jen běháme, skáčeme, stojíme na jedné noze, zvedáme ruku nahoru, dolů. Zjišťujeme, co všechno se s tímhle jednoduchým materiálem dá dělat. Jak se dá zpracovat, jaké hry se s tím dají dělat, jak se dá rozvinout, jak se dá zmenšit, jak se dá zvětšit. Mám pocit, že děti učíme i pohyb číst. Paní učitelky ze Žižkova říkají, že když by na představení do Ponce, na které byli pozváni, přišly děti, které tanečně - pohybovou výchovu nemají, že by se při představení chovaly úplně jinak. Vůbec by ho nechápaly. 

To, že mají tanečně - pohybovou výchovu, kde se na sebe koukáme, kde mluvíme o pohybu, kde se snaží popsat co vidí nebo naopak tělesně udělat to, co jim řeknu a nemluvit o tom, že mají tenhle vlastní tělesný zážitek, to jim potom pomáhá chápat, když se na taneční představení dívají. Protože si to samy zažily na sobě a protože tím zjistí, že tanec funguje jinak než divadlo, kde je text. Jinak než muzikál nebo pořady v televizi, kde musí být všechno vysvětlené, všechno má příčinu, všechno je jasné. Tanec dává mnohem více svobody. Chápu, že někdo je frustrovaný, že tanci nerozumí, že neví, co v něm hledat, protože v něm chybí jasná příběhová linka. Také v tanci se ale dá vystavět příběh. Záleží na věku. Menší děti možná potřebují více vést slovem a více dávat důraz na věci, které znají a pak teprve postupně abstrahovat... Ale když si děti samy zažijí v hodinách tu radost, když si zažijí co se s nimi děje, když jejich tělo skáče, když se jejich tělo plazí po zemi, když mohou skákat s někým ve dvojici, v pětici nebo naopak úplně samy a zažijí jaký je v tom rozdíl, tak pak už příběhy nepotřebují. Protože zjistí, že mají při pohybu nějaký pocit. A ten pocit může být ještě každou hodinu jiný. Může to být úplně stejný pohyb, ale přijdou na hodinu za týden, já mám jinou náladu, oni mají jinou náladu, něco se děje v rodině...  a pocit z toho stejného skoku je úplně jiný než před týdnem. Tohle je pro mě smysl učení - naučit je tohle vnímat. 

 

Jak si vybíráte děti do představení, například do Karnevalu zvířat?

 

BL: Abych to vysvětlila... To není představení, které bychom secvičili s dětmi. Je dělané tak, že jsme čtyři tanečnice a diváci, když přijdou na představení, tak rovnou přijdou na jeviště. Přijdou a stanou se součástí představení, aniž by to věděli. 

 

Takže je to úplně jinak, než jsem si myslela... V tom případě to je trošku špatná otázka...

 

BL: Ne, není. Myslím, že je dobrá. Už se mě stejně ptali i jinde... možná je to špatný letáček. Hodně lidí to chápe takto. Nebo je to tím, že když se mluví o interaktivním představení, tak lidé si vybaví spíše představení, kde děti účinkují samy. Tady také účinkují, ale jsou to diváci.

 

Rozdílné to bylo v dílnách, které proběhly nedávno v Ponci. Dopoledne přišly děti z té základní školy, kde vyučuji, které mě znají a současně tam přišli i ostatní tanečnice a další lidé z Karnevalu zvířat. Takže děti nepracovaly jen se mnou. Už ze školy měly předpřipravené choreografie, ve kterých pracovaly na tématu, které se týká představení, což jsou elementy, živly. Představení Karneval zvířat totiž vychází ze živlů po pohybové kvalitě: jakou kvalitu má oheň, když se hýbe, jakou má voda, jakou Země, vzduch. Každý ze živlů dává jinou pohybovou kvalitu pro pohyb. Když přišly dopoledne do divadla, tak jsme jim ukázali projekce z představení, bavili jsme se o tom, co ze živlů jim to připomíná a děti nám zase ukázaly, co se naučily. Pak jsme na tom všem ještě popracovali v prostředí divadla, protože v tom divadle před tím nikdy nebyly a to divadlo je desetkrát větší než jejich třída. Byly to navíc dvě třídy dohromady, které spolu nikdy dosud nepracovaly. Za tři hodiny jsme proto museli zajistit, aby se všichni cítili na jevišti dobře a aby si děti dodělaly to své, na čem pracovaly ve škole. Pak přišly večer, kdy se hrál Karneval zvířat a my jsme je použili jako diváky, ale zároveň jsme tam ještě přidali vstupy pro jejich choreografie. Našli jsme tam místo pro jejich prezentaci, v tom bylo představení jiné. Spojili jsme tak práci na školách s představením. 

 

Jak se vydařila premiéra Karnevalu zvířat?

 

BL: Myslím si, že vydařila. Myslím, že to představení je koncipované mnohem více pro školy. Když přijde skupinka dětí, které se znají a v hledišti sedí jen paní učitelky - jako tomu bylo v dopolední premiéře - tak děti fungují jinak, než když jsme měli večer premiéru pro veřejnost, kam přišly děti už od tří let. Ty ze začátku seděly s maminkami v hledišti a když se trochu otrkaly, tak vešly i na jeviště, ale byly už věkově smíšené a sál byl plný maminek, tatínků, babiček... Úplně jinak se to hraje a myslím si, že jiné jsou i reakce dětí, které se vzájemně neznají, než reakce školních dětí, které fungují jako kolektiv. Ale myslím si, že fungovalo obojí. Jsem spokojená.

 

Jak Vás napadla choreografie, do které vtahujete děti takovýmto způsobem?

 

BL: Myslím, že je to hlavně díky učení na škole. A tím, že mě úplně nebaví děti do něčeho "montovat". Vlastně to nemám ráda. Často chci, aby si děti pohyb samy vymýšlely. Baví mě ta chvíle, kdy si něco užívají.

 

Takže je to o tom, že chcete to rozhodnutí, jestli na jeviště půjdou a vyzkoušejí si to, nechat na dětech samotných...

 

BL: Ano, přesně tak. A také příprava je takhle jednodušší, mohli jsme si představení připravit sami a nemuseli jsme děti vodit na zkoušky, vytahovat je ze školy. To je pak moc komplikované.

 

Nejsou pak příliš rozmanité reakce dětí, které mohou být různě staré, v různém počtu... Počítáte se vším?

 

BL: Právě tohle mě baví. Musíme být hodně pohotové. Většina z nás, co v představení hrajeme, máme rády improvizaci. Zajímá nás jako jevištní projev ve formě představení. Choreografie v tomto představení je daná, ale pořád víme, že musíme mít prostor pro reakce dětí a musíme přemýšlet jak je začlenit, případně vyčlenit. Nejtěžší jsou chvíle, když na zem promítáme videoprojekce, které se hýbou. Otázka pak je, jaký klíč dát dětem, kdy tam vstoupit mohou a kdy ne. Nemám ráda zákaz: "Teď nesmíš, teď tam nechoď!" takže jak pracovat s náhodou, když dítě do projekce vstoupí? Někdy je to báječné, když se tam nějaké pětileté dítě objeví, zastaví se a kouká. Beru to pak tak, že to tam patří. Problém je, když se jich tam přidá dalších čtyřicet, stojí a už není nic vidět... (smích). To nás ještě čeká vyřešit. Doufám, že časem tím, jak se představení bude hrát vícekrát a potkáme více dětí, ten klíč najdeme. Myslím si, že to ale nikdy nebude stejné. 

 

Premiéra představení původně měla být už minulý rok v září a přesně před rokem jsme měli předpremiéru na festivalu Tanec Praha dětem formou dílny.  Měli jsme už nějaké představy, video, takže jsme zkoušeli, jak na co děti reagují. Premiéra se pak z finančních důvodů musela zrušit. Ale protože se představení od té doby v Ponci asi čtyřikrát hrálo, tak jsme naštěstí už měli možnost si reakce dětí vyzkoušet. Kdybychom si celé představení vystrojili bez dětí a pak najednou přišli do divadla, tak nevím...

Myslím, že je moc důležité mít možnost se s dětmi o tom bavit, přijít na to, jak o tom přemýšlejí oni, zjišťovat, co je na tom zajímá. Kam až se mohou dostat díky tomu, co jim nabídnu. Někdy jsem velmi překvapená, co se až může dít.

 

Kde se bude představení Karneval zvířat hrát dál?

 

BL: Hrálo se v rámci Tance Praha dětem do regionů v Plzni. Hrát se bude v Ponci v následující sezóně. V Ponci bych ráda uskutečnila reprízy i v období prázdnin, a to během posledního týdne v srpnu. Na podzim se plánuje výjezd na taneční festival do Sofie.

 

Jak dlouho spolupracujete s Tancem Praha? Jak spolupráce začala?

 

BL: V Ponci učím třetím rokem v Dětském studiu a ještě před tím jsem tam dělala představení Putování ve větvích s Lenkou Tretiagovou, která v Dětském studiu učila přede mnou. Lenka byla první, kdo mě zhruba před pěti lety přizval k projektu Tanec do škol. 

 

Jak staré jsou děti v Dětském studiu v Ponci?

 

BL: Od čtyř do osmi let. Jsou rozdělené na dvě skupiny: čtyři až pět let a šest až osm let. Teď přemýšlíme, co s dětmi, kterým už je osm let a chodí k nám už tři roky. Chtěli bychom si je tam ještě nechat, takže to možná budeme trochu pozměňovat. 

 

Je v Dětském studiu plno?

 

BL: Je plno. Ze začátku jsme měli kolem patnácti dětí a všechny byly dohromady. Letos se jich přihlásilo opravdu hodně, takže jsme je rozdělili na dvě skupiny. Celkem teď máme kolem padesáti dětí. Jsme rádi, že se to rozmohlo.

 

Letos jsem v Tanci Praha dělala poprvé odbornou poradkyni pro festival Tanec Praha dětem, který je prologem festivalu Tanec Praha. Moc jsme chtěli, aby tento rok bylo na festivalu zahraniční představení pro děti, protože v zahraničí jsou v taneční tvorbě pro děti mnohem dále než my. Loni byla poprvé pozvána francouzská skupina, která měla v Ponci představení pro děti, ale letos to z finančních důvodů nevyšlo. To vidím jako chybu festivalu Tanec Praha. Jde o mezinárodní festival, takže i v dětské části by mělo být zahraniční představení. V tom jsem se zklamala a cítím se za to i trochu zodpovědná. Bohužel nemám poslední slovo... Moc bych si přála, aby to příští rok bylo jinak. 

Díky funkci odborné poradkyně jsem byla vyslána na dva zahraniční taneční festivaly pro děti, abych viděla, co se hraje pro děti v zahraničí: do Vídně a do francouzkského Lyonu. Bylo to moc zajímavé, mnohem živější než u nás. Tanec pro děti je tam na stejné úrovni jako tanec pro dospělé. U nás funguje divadlo pro děti, divadelní produkce tady mají historii, ale tanec pro děti ne. To vidím jako velkou díru, i prostor, ve kterém bych se chtěla realizovat, kdyby to šlo. Nemyslím jenom tím, že představení dělám. Přála bych si sem něco natáhnout, aby bylo vidět, že tanec lze dělat jinak než jen jako balet, muzikál nebo dětské akademie. Nemám ráda, když se dětský divák podceňuje. Když se musí šišlat a dělat ťuťuňuňu a podobně, protože jde o děti. Naopak. Děti někdy mají mnohem menší problém než dospělí. Ke Karnevalu zvířat mám zpětnou vazbu od pár dospělých lidí, o kterých vím, že jsou tvůrčí, pracují v různých oborech umění. Viděli představení a říkali: "Musíš mi to vysvětlit, viděl jsem, že děti to hrozně bavilo, že to funguje, ale já to nechápu..."

 

Dospělí to asi moc řeší...

 

BL: To byla tedy reakce člověka, který nemá děti. Jinak se na to asi dívají maminky, tatínkové nebo někdo, kdo děti učí a zná lépe jejich reakce.

 

Jak jste se Vy sama dostala k tanci?

 

BL: Tancovala jsem od malinka. Moje máma - Marcela Látalová - učí a má taneční studio v Černošicích a chodila tancovat k Evě Blažíčkové a já jsem jako úplně malá také chodila k Evě Blažíčkové. V pubertě jsem zase chodila k Evě Blažíčkové a potom do Duncanu. Z gymnázia jsem odešla do Duncan Centre, když se otevřelo.

 

Bylo těžké se dostat na Duncan Centre?

 

BL: Já nevím. Byli jsme totiž úplně první ročník. Pro mě přijímačky nervy byly, ale kolik nás bylo zájemců vlastně nevím. Myslím, že teď je to jinak, že teď jsou to už opravdové přijímačky. Tehdy se o té škole nic nevědělo. Věděli jsme o ní jen my, kdo jsme chodili právě k Evě Blažíčkové a dalším lektorům spjatých s Duncan Centre.

 

Odešla jste tedy již z načatého gymnázia na Duncan Centre?

 

BL: Studovala jsem je zároveň. Nevěděla jsem, co budu dělat po gymplu. Nedokázala jsem si představit, že bych šla po gymplu studovat vysokou školu. Tak jsem šla tam. Poslední rok - ve čtvrťáku - na gymplu jsem nastoupila do druháku na Duncan. Duncan je konzervatoř na šest let - tedy další maturita a pak absolutorium. Pak už jsem na žádnou jinou školu nešla. Teď to cítím trochu jako deficit a chtěla bych se dále vzdělávat. Ale dva roky po Duncanu byla taková "díra", kdy jsem si různě přivydělávala.

 

Jak to? Netančila jste potom, co jste vystudovala konzervatoř?

 

BL: Ne. Neměla jsem elán, žádnou sebedůvěru... 

 

Neměla by právě tohle taneční škola dodat?

 

BL: No...myslím, že ano. Pracovala jsem s jednou bulharskou choreografkou, ale nebylo to tak, že bych se hned po škole rozjela. To ne.

 

Takže jste nevyjela po škole hned do zahraničí?

 

BL: Byla jsem v Bulharsku, ale byly to jen projekty. Nikdy to nebylo tak, že by mě to živilo. A to není doteď.

 

Je tedy těžké se uživit jako tanečnice, choreografka i pedagožka tance zároveň?

 

BL: Minulý týden jsem byla na interview na práci do kanceláře...

 

Opravdu? To by byla škoda, ne?

 

BL: No, ale ono už to prostě nejde. Teď je to tak, že se zadlužuji. Jsem ráda za to, že dělám to, co chci a co mě baví, ale neuživí mě to.

 

Ani s pomocí grantů, které přece musí tanec podporovat?

 

BL: Ne. Myslím, že mi chybí produkční. Co si sama neudělám a nezjistím, to nemám. A při tom stresu z toho, co bude další den nebo měsíc, už na to nemám sílu. A taneční granty jsou tak směšné, že se téměř nedá hovořit o podpoře!

 

Před pěti lety jsem cestovala s divadlem NIE, což je anglicko-norská skupina. Pět let jsme cestovali s jedním představením, které vůbec nebylo taneční. Byla to fantastická zkušenost. Jezdili jsme jako kočovné divadlo, i s dítětem. Živilo nás to tehdy. Byla to anglicko-česká produkce, v Čechách jsme nehráli, jezdili jsme po celém světě. Dokonce jsme tři roky bydleli v Norsku. To bylo báječné!

 

Jak se žilo v Norsku?

 

BL: No nádherně! Tam jsem zažila pocit, že jsem oceněná za to, co dělám. Učila jsem tam ve škole na poloviční úvazek. Vyšli mi vstříc. Řekli rovnou, že chtějí někoho, kdo je nejen pedagog, ale zároveň aktivní umělec se zkušenostmi z jeviště. Vlastně našli způsob, jak mě tam mít. Do toho jsem měla malé dítě, tak mi zařídili i školku. Z peněz, které jsem tam dostávala, jsem uživila celou rodinu. Tady to tak není.

 

Proč jste se tedy vrátila?

 

BL: Rozhodli jsme se jako rodina, že se pokusíme realizovat v Čechách. Přece jenom nám chyběli kamarádi, rodina a kontext kulturního dění v Čechách. Bohužel se nám po návratu rodina rozpadla a teď se to pokouším utáhnout sama...

 

Chce to zajištěného manžela...

 

BL: No. Nebo začít manažersky přemýšlet. O tom jsem právě přemýšlela ráno, že bych si založila studio, ale došlo mi, že podnikat nechci. Asi na to ani nemám buňky, jinak bych to už dávno dělala.

 

Hodně důležité pro mě bylo, že jsem začala sledovat linii SE.S.TA (Setkávání současného tance, pozn. red.). Založila ji francouzka Marie Kinsky, která v Čechách asi deset let působila a teď se znovu vrátila. To mi otevřelo další nové okno. Duncan pro mě byl začátek a otevření tanečního světa a kontaktů a SE.S.TA mi ukázala cestu, kterou chci dělat já. 

 

Co je Vaše cesta?

 

BL: Dělat si to, co můžu já. Netvarovat se do toho, co vidím kolem sebe. Nestydět se za moje osobno. 

Taneční svět v Čechách a v Praze je hrozně malý, všichni se porovnávají, soupeří. Přijde mi, že je těžké si to svoje ustát a věřit tomu. V tom mě SE.S.TA hodně podpořila. A pořád podporuje.

 

Marie Kinsky zve do České republiky choreografy ze zahraničí a vždy na konci srpna pořádá v divadle Alfred ve dvoře coaching choreografů. Přijde mi, že to je jedna z nejlepších věcí, která tady pro choreografy může být. Učíme se tam na věci dívat, učíme si dávat otázky k tomu, co děláme. Ti choreografové nám neříkají: "To je špatně. To je dobře," ale ptají se nás. Letos tento coaching poprvé po pěti letech nebude, protože na něj Marie nedostala v České republice žádné peníze. Nikdo z těch, kdo se ho někdy zúčastnili, nechápou, jak je to možné. Všichni odborníci z tanečního světa vědí, že je to dobré, ale politici a lidé z venku si myslí, že to není třeba, že si to mohou tanečníci zaplatit sami. Je to bludný kruh. Tanečník nebo choreograf se chce vzdělávat, chce být dobrý, ale vzhledem ke svému platu na to nemá peníze. 

Přitom choreografie se u nás učí jen na HAMU, a to ještě úplně jiným způsobem.

 

V Duncan Centre vás choreografii učili?

 

BL: Jak přemýšlet choreograficky, to za nás v Duncan Centru nebylo. Dodnes úplně nevím, jak na to a hledám. Vždycky se ale v Duncanu muselo něco postavit. Duncan byl dobrý v tom, že to nebylo o tom, že si tady jen tak "zahopkám", muselo to mít myšlenku. Zajímal je proces toho, proč to dělám, co tam hledám a jak jsem k tomu došla. Je to vlastně dost podobné tomu, co dělá SE.S.TA. Je to o procesu té práce. A to baví i mě. Ten proces mě zajímá. Hledání je na tom to zajímavé. Jak si odůvodnit, proč chci mít zrovna tenhle pohyb ve svém představení, jak najít pohybový slovník... V každém představení je pohybový slovník jiný, podle toho, co chci vyjádřit.

 

Máte nějaké pracovní plány do budoucna?

 

BL: Teď právě ani ne. Dva roky to frčelo, teď skončil Karneval zvířat a já vlastně nevím. Poslední čtvrt rok jsem nic nenabírala a byla jsem ráda, že si nic nenabírám, abych eventuelně mohla všechno skončit a dělat něco jiného. Říkala jsem si, že by bylo užitečné se dostat do úplně jiného světa. I kdyby to měl být půl rok.

Hrozně bych chtěla dělat film. To mě láká. S dětmi jsme teď natočili film v rámci workshopu, který organizuje FAMU, Divadelní ústav a občanské sdružení Artn. Dělají festival tanečních filmů a při něm se konal i workshop pro choreografy, kterého jsem se zúčastnila. Tohle by mě strašně bavilo - taneční věci dělat filmově.  

 

Zbývá Vám čas na nějaké koníčky kromě tance? Jaké?

 

BL: Jsou to spíš takové touhy. Zajímala by mě masáž. To zase souvisí s pohybem, dotekem. K masáži bych chtěla dojít odborně. 

Začala jsem se také učit na snowbordu kvůli svému synovi, který už snowborduje.

 

Jak Vám to jde?

 

BL: Je to dobré, byla jsem překvapená. Jednou za rok si zajezdím, víckrát ne.

 

Tancuje Váš syn také?

 

BL: Moc ne. Chodil se mnou do Ponce, ale samozřejmě tam strašně zlobil. Chce bubnovat. Chodí také na fotokroužek k mému tátovi.

 

Máte nějaké oblíbené místo, kam chodíte/jezdíte se synem za zábavou, kulturou, jídlem...?

 

BL: My jezdíme k babičce do Černošic na zahradu...(smích) Tam jsme nejčastěji.

Pak nás baví pouliční akce jako Auto*Mat, cyklojízdy... Před 14 dny jsme byli v Proluce ve Vršovicích. Streetové věci, kde se sejde společnost, hraje hudba, dobré jídlo, to máme rádi.

Pro menší děti bych doporučila Divoké matky, kde syn slavil 7. narozeniny. Přes léto chodíme na náplavku do Bajkazylu. Další Bajkazyl je u Žižkovského tunelu, tam se také dá sedět i venku. 

A do Černošic jezdíme na kole po pravém břehu Vltavy. V Modřanech je přívoz a teď je větší loď, která jede na druhý břeh, i ve Žlutých lázních. Zpátky jezdíme vlakem. Je to zhruba 20 kilometrů a zvládnou to i šestileté děti.

 

 

 

Text, foto: Karolína Hrdličková, ententýky.cz

 

 

Tweet

Datum vložení: 24.06.2013 12:41:12