Ona ho však ani pořádně neposlouchala. Jen se zamračeně a smutně dívala na ostatní, jak dovádějí. „Třeba bys na skluzavce přišla na jinačí myšlenky,“ pronesl Martin s nadějí v hlase. „Kdepak,“ zavrtěla smutně hlavou. „Já už na jinačí myšlenky nepřijdu. Všechno je předem ztracené,“ opakovala pořád dokola kapka. „Alespoň mi řekni, jak se jmenuješ,“ prosil Martin. „Já jsem Voděnka,“ hlesla kapka potichoučku. „To je krásné jméno. S takovým bys přece vůbec neměla být smutná,“ snažil se ji povzbudit. „Už jsem ti to přece vysvětlovala,“ nedala se.
Martina pak ale něco napadlo. Ve škole si přece povídali o tom, co se s vodou děje… jenže si tahle rychle nemohl vzpomenout. Achjo! Že nedával větší pozor, aby si to o té vodě potom pamatoval. Jenže copak mohl vědět, že to bude zrovna teď potřebovat? Že se ocitne tady a potká utrápenou kapku vody? Náhle se zarazil. Vždyť pořád ještě neví, kde to vůbec je! Začal se kolem sebe pozorněji dívat. To snad ani nemůže být pravda! Zamrkal a podíval se ještě jednou. Nedalo se o tom pochybovat. Stál na okně toho autobusu, ve kterém ještě před chvílí jel! Jen teď byl prostě na druhé straně – mezi kapkami deště, které předtím pozoroval. Jak je tohle možné? A jak se dostane zpátky? Jak půjde do školy, až autobus zastaví? Napadalo ho mnoho otázek, ovšem z přemýšlení jej vytrhla Voděnka.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se ho. „Ále,“ mávnul rukou Martin, „vzpomněl jsem si, že ve škole jsme si povídali o tom, co se s vodou děje, když k nám naprší.“ „A co? Co se s ní děje?“ chtěla vědět Voděnka. „No, to si právě pořádně nepamatuji,“ svěsil Martin smutně ramena. „Asi jsem nedával pořádně pozor. Mám něco napsané v sešitě, ale ten je v aktovce v autobusu. Nevím, jak se pro něj dostat. Nevím ani, jak jsem se dostal sem,“ vysvětloval. „To je škoda,“ povzdychla Voděnka. Přece jen jí ale jedna jiskřička v oku zasvítila: „A nemohl by sis vzpomenout? Kdyby ses hodně snažil, třeba by sis vzpomněl. Zkus to,“ prosila.
Martin pokrčil rameny: „Zkusit bych to mohl, to máš pravdu.“ Nakrabatil čelo, jak se u toho přemýšlení důležitě mračil a mumlal si pro sebe: „Jak jen to bylo? Voda prší z oblohy… ale kde se na té obloze bere? Hm, hm, to je záhada… a když spadne dolů, jsou z ní kaluže, co se v nich tak skvěle brodí. Ale co potom? Kam se voda poděje? Paní učitelka říkala něco takového, jakože ta voda vy-vy-vy vyprší…? To ne, to je nesmysl. Nemůže vypršet z kaluže, když do ní předtím napršela, to jistě nejde! Tak co? Jak to bylo? Vy-vy-vypaří se!“ zakřičel vítězně. „No jasně, mám to! Voda se vypaří!“ Voděnka se na něj zklamaně podívala: „To má být nějaká novina? Říkala jsem ti přece už, že je to takhle. Jenže pak už nic a to je na tom nejhorší.“ „To ale není pravda! Moc dobře si pamatuji, že paní učitelka nám říkala ještě něco dál,“ snažil se Martin Voděnku přesvědčit. „A vzpomeneš si, jak to bylo?“ chtěla hned vědět. „Ještě ne, ale já si vzpomenu, neboj,“ utěšoval ji Martin zase.
Jenže ať se snažil jak chtěl, nedařilo se mu to. Ne a ne to z té hlavy dostat. Zatímco všude kolem ostatní kapky vody skotačily a řádily se smíchem na skluzavkách, začal být Martin stejně skleslý jako Voděnka. Posadil se na zem a položil hlavu do dlaní. Jak jen to bylo? „Kéž by tak existoval způsob, jak to všechno zjistit,“ pomyslel si. Jakmile mu tahle myšlenka proběhla hlavou, začalo se cosi dít. Martin se celý začal proměňovat. Jakoby změknul a zvláčněl, a když se podíval na své ruce, byly průsvitné! Nechtěl tomu nejdříve uvěřit, ale bylo to tak. Stala se z něj kapka vody. Navíc se před ním a před Voděnkou objevil tobogán, který na tom místě předtím nebyl. Hodně se lišil od těch ostatních, byl mnohem větší a vůbec nešlo dohlédnout, kde vlastně končí. Avšak Martina i Voděnku velmi přitahoval, nemohli odolat tomu, jít k němu. Chviličku oba váhali, zda se posadit a jet dolů. Nakonec se posadili, pořádně se odrazili a jeli! A dole, dole je čekalo překvapení…