Ch je chasník samé svaly,
Ch se musí stále chválit,
jak je chytré, chápavé,
prostě skvělé Ch, no ne...?
Chovatelé z Chomutova
na chalupě v Chrudimi
mají velkou chobotnici,
chapadla má od hlíny.
Starý chroust se moc rád chlubí:
„Skvělým chrupem jsou mé zuby!
Chroupám, chroustám, vždyť chroust jsem,
chýši svou mám za lesem.“
Ze dvou písmen Ch se skládá,
z Céčka a pak taky z Há,
Céčko zleva, Háčko zprava
vesele nám zamává.
I
I je modré inkoustově,
statečné jak indián,
kvílí v uších mně i tobě,
čárka tady, tečka tam.
I má záda krásně rovná,
hubené je jako lunt,
I je naše Irča hodná,
taky Ivan, hodný špunt.
Íčko, to je informace,
kde je jaký institut,
z Indie jde delegace
na internát do Všebud.
Na internet dala fotku
naše teta Iveta,
od té doby je z ní idol,
dostala se do světa.
I, to umí každý napsat,
tenoučké je jako nit,
když je malé – ještě tečku,
a když velké, no tak nic!
J
Kráné jaro v Jaroměři
Jarmilka si prožila,
Jaroslav měl v klopě šeřík,
z nějž se vůně šířila
z Jaroměře do Jičína
a pak téměř k Japoncům,
Jára jásá: „To je krása!
Jsem nejlepší z mládenců!“
Jindy zase na jarmarku
Jirka volá: „Jémine!
Měl jsem jojo, ztratil jsem je,
kde to moje jojo je?“
Jiřinka je na rozpacích:
„Jsem to ale jelito...“
Vyšplhala na jehličnan
a jak dolů? Neví to...
Jak se píše Jéčko v jménu
jemnocitných pánů Janů?
Jak rukojeť od deštníku
zatočená v levou stranu...
K
Kamnář Kamil koupil kozu,
uvázal ji do kouta,
už má doma kachnu, krávu,
koktavého kohouta.
A ten kohout, jak tak koktá
po celý den velice,
nakazil tou svojí mluvou
kukačku a slepice!
Od té doby ani jedna
neumí říct co a jak,
jenom samé ko-ko, ko-ko,
a pak ku-ku všelijak!
Kamil nad tím mávne rukou,
květinu dá klopy:
„Půjdu koupit ještě koně,
ten jejich řeč pochopí.“
Cestou potom všechny učí,
jak se Káčko napíše,
rovnou čáru vprostřed ruší
zobák kosa kejklíře.
L
Lída Lešná loupežnice
na manžela láteří:
„Mazej lotře do ložnice,
lehni si tam do peřin.“
Ludva Lešný lstivý lapka
loupeže teď lituje,
Lídě nalhal, že se změnil,
z lásky k ní že pracuje.
Zaklíná se lenoch líný:
„Budu už jak lilie!“
Lída na to: „Uvidíme,
na sliby tě užije!“
Však řemeslo loupežnické
lákavé je pro Ludvu,
a tak zase leká lidi,
dělá na ně bububu!
Ten, kdo píše elko velké
jako tenhle otrava,
vede tužku svisle dolů,
potom kolmo doprava.
M
M je moje maminečka,
kolo mlýnské do kolečka,
muflon, mrož a mraveneček,
ramenatý mládeneček.
M je motor ztuhlý mrazem,
mydlinkově měkká lázeň,
mléko, mouka, kapka medu,
upéct moučník s nimi svedu.
M je myška modrooká,
M nám roste doširoka,
M je módní doplněk,
marmeláda z meruněk.
Od M volám na Marušku,
na Michala, Matěje,
malou mušku vřetenušku
chytnu, než se naděje.
A jak napsat emko hezky,
i když jsem v tom nováčkem?
Když dvě dlouhé rovnoběžky
spojím ptačím zobáčkem.
N
N jsou nudle nebo noky,
nadšení, co trvá roky,
N je notes samá nota,
žádná nuda do života.
N je nočník pro batole,
nektarinek plné pole,
N je dobrá nálada,
nebezpečná záhada.
Norbert volá: „Já mám nápad
plný nové naděje.
V noci budu notně chrápat,
což vyplaší zloděje.“
Není norek jako norek,
náš má kožich norkový,
bez něj nikdy nevychází,
kde ho koupil, nepoví...
N chci umět hezky napsat,
jako spousta dalších dětí,
jedna čára, potom druhá,
mezi nimi šikmá třetí.
O
Oskar zpívá divnou píseň
o bláznivé opici,
která žije na ostrově,
na hlavě má čepici.
„Na obloze hvězd je osm,“
tvrdí holka okatá.
Neřekla nám ovšem o té
osmě, že je ležatá.
Slečna Olga možná omdlí:
„To je ale ostuda!
Nedrží mi ondulace,
vypadám jak obluda!“
Na obrázku v ordinaci
obrovský je oceán,
oblázky tam pro legraci
lepím v místě, kde je rám.
O je velmi jednoduché,
kroužím rukou dokola,
jenom mírně našišato,
tak, jak třeba brambora.
P
Pirát Péťa z pískoviště
řídí bitvu námořní,
nebezpečnou chystá plavbu,
bude trvat mnoho dní.
Pavlínka mu plete svetr,
vzdychá při tom: „Péťo, piš!
Piš mi dopis pětkrát denně,
snad se v moři neztratíš!“
Péťa jenom pokrčí nos,
pravou ruku dá si v bok:
„Tak to, Pavlo, prostě chodí,
pirát bývá pryč i rok!“
Než však malé povzbuzení
může říci smutné Pavle,
máma volá na večeři,
spinkat půjdou hák i šavle.
Napsat dobře pirátské P,
to má pirát v malíčku.
Jedné rovné svislé čáře
přimaluje hlavičku.
R
Bliká radar na silnici:
„Jeďte rovně do dáli!“
Rychle jezdí uličníci
a ty radar odhalí.
Když jsme u R, tak je dobré
narovnat si ramena,
erko není vůbec snadné,
umět ho je odměna.
Ruka, rohlík, rebarbora,
Rumburk, ringle, růžička,
raketa k nám letí shora,
otáčí se rafička.
U nás doma vaří rýži
velký robot domácí,
jako rarach řádí v spíži,
rychlost nikdy neztrácí.
Tak, jak předtím šlo mi psát P,
umím R za chviličku,
k písmenku, co tvořím stejně
domaluji nožičku.
S
S je malé hadí mládě,
syčí, až mi zaléhá,
S je slavík v našem sadě,
snopek slámy u chléva.
S je sláva nekonečná
jako dlouhý seriál,
S je ostré jak zbraň sečná,
bez S bych se být sám bál.
Sýček, sysel, sokol, sojka,
nebo čára startovní,
bez písmene S by tato
slova byla srandovní.
Strýček Standa sedí v sýni,
snídá chleba se sýrem,
před sluncem si oči stíní,
svítit bude celý den.
Esko, to se na papíře
svíjí jako hadice,
je to prostě do zatáček
rozvlněná silnice.
T
T je stolek v tmavém koutě,
T je velká továrna,
T je naše televize,
teta na ni nadává.
T je Terka s Tobiášem,
T je Toník s Táničkou,
prázdný talíř od guláše
třu teď pilně houbičkou.
Tatrankou se nacpal Tomáš,
Týna snědla kousek tresky,
treska není vůbec tučná,
Terka tvrdí: „Jí se hezky.“
T je vidě téměř všude,
je to táta, tma i tón,
staré Tatře motor bručí,
jak by hrála na trombón.
Téčko, to je prostě jasné,
vypadá jak stolek náš,
čáry tenké, ostré, jasné,
kolmo k sobě – už to máš!
U
Upír chytil na ulici
velkou rybu uzenou.
Jak ji chytil? Na udici!
Našel ji tam hozenou.
Prošla kolem učitelka
a řekla mu: „Upíre,
uzenku si zakup v masně,
obalenou papírem.
Takhle jenom umastíš se,
to vím zcela určitě,
u všech čertů, kdopak kluku
vychování učí tě?“
Upír stáhnul uši velké
a zahodil udici,
kdo ji najde, může lovit
ryby v úzké ulici.
Jak se píše účko vzorně,
tak, jak velí krasopis?
Je to vlastně váza vody,
nebo úsměv na dopis.
V
Vodník Vašek, když jel vlakem,
viděl malým okýnkem
velkou vrbu za rybníkem,
u ní vílu s motýlkem.
„Jupí, jupí!“ výská Vašek,
„to je vážně velká věc.
Tahle víla se mi líbí!“
Už ji vede na tanec...
Ve víru víl Vašek víří,
botky už si protančil,
avšak vílí tanec sílí,
a on by se posadil.
Nenechaly víly vnadné
Vaška chvíli spočinout,
zadýchaný ve vteřině,
hleděl vílám uprchnout.
A jak Vaška vlastně popsat?
Jak se píše tohle V?
Šikmé čáry nakreslíte
u linky je protnete.
Z
Z jsou zuby z naší pily,
Z je zámek visací,
Z zdvihá prst na zlobily,
Z je zídka z legrací.
Z je celé zimomřivé,
Z jsou nové začátky,
na zahradě zelenina
vykukuje za vrátky.
Z je zločin v detektivce,
kterou čtu si potají,
se Z zpívám na zápraží
vždy, když ledy roztají.
Pokud hrozí, že vlak zmeškám,
běžím jako o závod,
za vítězství odměním se
zmrzlinou – ta přijde vhod.
To, že Z už napsat umím,
to je velká úleva,
dvě kratičké rovnoběžky
spojím zprava doleva.
Q, W, X, Y
Tahle čtyřka zvláštních písmen
u nás se moc nenosí,
vypadají cizokrajně,
mnohým nejdou pod vousy.
Kvéčko, iksko, dvojité vé,
s nimi v řadě ypsilon,
učit se je, kdo to svede?
Já, ty, ona, nebo on?
Na každý pád abeceda
plná her, je zábavy,
s abecedou vždycky se dá
dostat příběh do hlavy.
Když už umím abecedu,
svět je mnohem bohatší,
starosti jdou rychle k ledu,
čtení mám teď nejradši.
Kdo se tohle teprv učí,
ten bude mít práce dost,
hlavička se chvilku mučí,
je to ale pro radost!