Ententyky.cz

Musí tomu všemu přijít na kloub! Možná by mohl dojít do třídy pro Karolínku a poprosit ji, zda by mu ještě jednou nepomohla. Třeba ano, když už to jednou udělala. Úplně sama od sebe. Zdálo se mu to jako dobrý nápad a tak se rozeběhl chodbou ke dveřím, do nichž Karolínka vešla.
Utíkal a utíkal, jenže všechno to utíkání bylo zbytečné. Podlaha se pod ním začala pohybovat opačným směrem, Oskar se vlastně vůbec nehýbal z místa. Zastavil se. Podlaha se jako na povel zastavila také. Oskar opatrně zvednul tlapku a zkusil udělat jeden malý krůček. Jakmile ji však položil před sebe, podlaha se o kousek posunula. S druhou tlapkou to bylo stejné, se třetí a čtvrtou jakbysmet. Oskar nepochyboval o tom, že je to nějaký naschvál od kočky. Tohle mohla způsobit jen ona. Nechtěl se ale dát, věděl, že nějaké řešení by to mít mělo. Jako všechno. I když se v téhle kočičí škole děly podivné věci, kočka přece pokaždé tvrdila, že se jim dá vyhnout. Jak tak nad tím přemýšlel, ani si nevšiml, že jde. Najednou to bylo možné! Dveře od Karolínčiny třídy už byly před ním a Oskar vzal za kliku. Jakmile otevřel, začal ze dveří foukat silná vítr, který jej odvál celou chodbou zpátky na místo, kde stál na začátku.
„Au,“ vyjekl Oskar, když dopadl na zem. Začínal být naštvaný. Kde je vůbec ta kočka?! „Tady,“ ozvalo se za ním jako pokaždé. Seděla na okně a nechala sluníčko, aby jí vyhřívalo záda. „Něco se ti snad nelíbí?“ zeptala se. „Nelíbí se mi vůbec nic,“ odpověděl Oskar nasupeně. Kočka chtěla něco namítnout, ale Oskar ji nenechal. Slova se z něj sypala jako z obrovského pytle. „Nic tu nejde dělat. Pořád se něco kazí. Mám být po škole a počítat, ale nejdřív se čísla proměňovala a teď se nemůžu dostat z téhle chodby. Taky mě honil ten pes… školník,“ opravil se Oskar. Jenže s kočkou jeho stížnosti nic nedělaly, seděla a vychutnávala si teplo od sluníčka. Oskar čekal. Měla by mu přece všechno vysvětlit. Do téhle situace ho nedostal nikdo jiný, než kočka! „Kdepak,“ zavrtěla konečně hlavou. „Do téhle situace ses dostal sám. Děje se ti jen to, co ty děláš ostatním,“ pronesla vážným hlasem. „Já jsem nikomu písmenka neproměňoval!“ protestoval Oskar. „Ale vyměnil jsi věci. A spoustu svých neplech jsi svedl na jiné děti, které pak dostaly od školníka vynadáno. Mám pokračovat?“ chtěla vědět kočka. Oskar smutně svěsil hlavu: „Ne, nemusíš.“ Moc dobře o tomhle věděl. Ale až teď mu docházelo, kolik nepříjemností mohl způsobit. Přitom se vždycky našel někdo, kdo s ním chtěla alespoň trochu kamarádit. Jako teď Karolínka, která ho zachránila před školníkem. Jenže Oskar většinou vymyslel nějakou další nezbednost a tak se zpravidla nachytal i ten, kdo mu podával pomocnou ruku. Kočka přesně věděla, na co Oskar myslí a jen dodala: „Jestli se nepolepšíš, dopadne to takhle. Už se nebudeš moci dostat k nikomu, kdo by ti pomohl. Zůstaneš na místě a nehneš se. Ještě je ale čas začít se snažit.“
A to tedy Oskar opravdu chtěl. A moc. „Je mi to teď všechno moc líto,“ zašeptal smutně. V ten okamžik se ozvalo jemné cinknutí a Oskar měl zase dvě ruce a dvě nohy. Byl z něj ten kluk, co na začátku a seděl ve třídě nad početnicí. Paní učitelka si u stolu dělala nějaké poznámky, když náhle zvedla hlavu a zeptala se: „Tak co, Oskare? Už jsi všechno vypočítal?“ Oskar se rychle podíval do sešitu a překvapeně zjistil, že ano, že má všechno hotovo a dokonce správně! Potom udělal něco, co paní učitelku úplně ohromilo. Sám od sebe se omluvil a slíbil, že od teď už nebude provádět žádné lotroviny. Paní učitelka celá zkoprněla, ale řekla, že je ráda a pustila Oskara ze třídy ven, na sluníčko. A jak Oskar vesele běžel po schodech pryč, všiml si, že se za oknem cosi blýsklo. Skoro jako dvě kočičí oči. Aťsi! On už ví, co a jak…