Všechny děti utíkají, co nejrychleji umí. Už chtějí být v šatně a potom pryč, pořádně se po vyučování vyběhat a vyřádit na čerstvém vzduchu. Jenže – když školáci jeden po druhém berou svoje věci, nestačí se divit. Ty věci totiž vůbec nejsou jejich, celá šatna je přeházená, nic není na svém místě.
Karolínka pláče a ukazuje na zablácené klučičí boty: „Tohle přece nejsou moje botičky. Co by mi na to řekla maminka, kdybych v takových přišla domů…?“ Lukáš taky nemá svoje boty v přihrádce, dokonce ani bundu. Místo ní visí na háčku holčičí kabát, do kterého se tenhle velký kluk nevejde ani omylem. Nic není tam, kde to být má, v šatně panuje zmatek, no prostě hrůza. Hluk během chvilky přivolá pana školníka i paní učitelku, která se hned ptá: „No tak děti, copak se to děje?“ A když vidí ten nepořádek, hned jí to dojde. Očima přelétne celou třídu a zeptá se: „Kde je Oskar?“ Děti krčí rameny, ale už je to jasné i jim. Věci nemohl přeházet nikdo jiný, než Oskar, to je bez debaty.
To už ale paní učitelka vytahuje zlobivce za ucho, schoval se za botník, uličník jeden! Snaží se zapírat, ale není mu to nic platné. Zamotává se do svých lží tak, že neví kudy z nich zas ven. Že prý neví a že to všechno samo, že u toho nebyl a tak podobně. Paní učitelka se mračí a říká: „Teď vrátíš všechny věci zpátky na své místo a pak se půjdeš nahoru do třídy. Budeš po škole!“ Oskarovi je jasné, že z tohohle se nijak nevykroutí, takže od Martina přenese Karolínčiny růžové boty a z Lukášova věšáku vrací žlutý kabát Markétce. Když jsou všechny děti obuté a oblečené do vlastního, dohlédne pan školník na to, aby Oskar šel rovnou do třídy.
Tam mu paní učitelka podá učebnici a přísným hlasem nadiktuje stránky, z nichž musí Oskar vypočítat všechny úlohy. Sedne si za svůj stůl a začne opravovat písemné práce. Oskar do učebnice jen civí a nepočítá. Začne se rozhlížet kolem sebe a jak tak kouká, všimne si něčeho huňatého a podivně barevného. Sedí to za oknem a je to kočka. Ale jaká kočka! Úplně oranžová se žlutými pruhy, vypadá tak trochu jako tygr. Jenže tygr má pruhy černé a těžko by seděl za oknem školy. Oskar kouká a kočka najednou to okno otevře a tiše vleze dovnitř. „Brrr, to je zima,“ řekne a oklepe se. Oskar nevydá ani hlásku, ještě nikdy neviděl mluvící kočku. Navíc takovou podivnou. Rychle pohledem mžikne k paní učitelce, ale ta sedí a opravuje. Vypadá to, že si kočky vůbec nevšimla!
Kočce je to očividně jedno, vůbec ji Oskarův překvapený pohled nevyvádí z míry. Sedne si a začne s čištěním kožichu, přitom jen tak mimochodem utrousí: „Měl bys začít počítat, paní učitelka ti to za chvíli zkontroluje. Dostaneš za uši, jestli nebudeš mít alespoň jeden výsledek.“ Oskar začne místo na kočku civět do učebnice. Úplně zapomene odmlouvat, ačkoli jindy odmlouvá, až se z něj skoro kouří. „No tak, počítej,“ ozve se zase kočka, tentokrát dost zlomyslně. Oskar se rychle podíval na paní učitelku, ale ta pořád seděla, jako by se nic nedělo. „Jen se neboj, paní učitelka o mně neví,“ nechala se slyšet kočka. „Ona mi snad čte myšlenky,“ bleskne Oskarovi hlavou a kočka na to: „To si piš, že čtu.“ Hned ale sekne ocasem a přikazuje: „Počítej, Oskare!“
Oskarovi je jasné, že se bude muset do příkladu konečně pustit. Snaží se přečíst první, ale číslice v učebnici začnou poskakovat, tancovat a pobíhat. Nestojí vedle sebe tak jako vždy, nespojují je plusová a minusová znaménka. Oskarovi se z toho skoro točí hlava a začíná se mračit: „Co to má znamenat, tohle? Okamžitě zastavit!“ Jen na to pomyslí, všechno se rázem opravdu zastaví. Čísla se vrátí na svá původní místa, alespoň to tak vypadá. Oskar vezme do ruky pero a začíná příklad přepisovat do sešitu. Ale nejde to! Pero místo jedničky maluje sluníčko, místo dvojky dům, místo trojky pejska a místo čtyřky zmrzlinu. Další číslice už Oskar raději ani nezkouší. Prohlíží si svoje psací pero, co se to s ním stalo, vždyť během vyučování psalo normálně. Slyší, jak se kočka začíná chichotat. Určitě to udělala ona!
Jenže není čas to zjistit, od stolu se zvedá paní učitelka a jde se podívat, co už Oskar vypočítal. Nevypočítal nic, namaloval sluníčko, dům, pejska a zmrzlinu, což by se paní učitelce líbilo, kdyby byla hodina výtvarné výchovy. Jenže nic takového právě není, Oskar je po škole a má počítat. „Oskare,“ řekne přísně, „jestli okamžitě nezačneš s tím úkolem, dostaneš navíc poznámku!“ A jde si zase sednout, než úplně ztratí nervy. Oskar začíná být pěkně naštvaný. To přece paní učitelka musela vidět, že ty číslice pobíhaly úplně samy a že pero také psalo, co chtělo. Jenže jak se zdá, paní učitelka opravdu nemá nejmenší tušení jak o oranžové kočce, tak o začarovaných číslech. „To bych se na to podíval,“ pomyslel si Oskar nasupeně. Kočka stejně klidně jako předtím pronese: „Ale to se samozřejmě podívat pojď…“ Skočí k oknu, otevře jej a mávne na Oskara: „Tak dělej, na co čekáš?“ Oskar krčí rameny, nemůže přece nikam jít, když ho paní učitelka nepustila. Ale kočka švihne ocasem: „Jen se neboj a pojď!“ Oskar tedy vstane a opravdu, paní učitelka dál opravuje, vůbec se na Oskara nepodívá. „Co teď?“ ptá se Oskar, když dojde k oknu a kočka se zasměje: „Jdeme…“ Chytne Oskara za ruku a oba do toho okna skočí.
A kam doskočí? Tak o tom příště…