Zobají, klovají, nožkama hrabou,
rády se brouzdají zelenou travou.
Přijde vám bez chyby ten život slepičí?
Že nic jim tu báječnou idylu neničí?
Jenom čas od času připluje mráček
– to když k nim zabloudí nezvaný ptáček…
…a to je potom něco! Všechny slepice do jedné začnou křičet a kvokat, jako by je na nože bral. I kdyby už všechna zrníčka byla sezobaná, stejně budou křičet tak dlouho, dokud se nezvaný host nevzdá a neprchne pryč. Největší křiklounkou je mezi slípkami Saša. Myslí si, že když je na dvorku ze všech nejdéle, může všem poroučet. Je v tomhle chování tak vytrvalá, že kohout Pepan jednoho dne vzal kufr a řekl: „Nemám už na to náladu. Jedu na dovolenou.“ A jel.
Saša se okamžitě pasovala na velitelku. Představte si, že ráno dokonce zkoušela kokrhat! Netušila, že slunce vychází každý den i bez kohoutího zpěvu a nafoukaně si myslela, že je tak dobrá. „Podívejte! Přivolala jsem slunce stejně jako Pepan. Dokonce bych řekla, že svítí mnohem lépe, než když ho přivolával on,“ chlubila se slepicím. Ony jí to věřily a myslely si, že přece jen asi budou muset tu Sašu poslouchat. Je přece tak mocná!
Jednou ráno (Pepan zrovna cestoval po Austrálii) rozsypala hospodyně zrní tak nešikovně, že bylo po celém dvorku. Něco se zatoulalo dokonce až za plot na trávník. Saše se to vůbec nelíbilo a nakázala ostatním slípkám, aby všechno sesbíraly a přinesly na jednu hromadu. Ona potom to zrní rozdělí tak, jak sama určí. Jisté je, že se jim moc nechtělo. Klidně by si zrní sezobaly tak, jak bylo a nakrmily se podle svého uvážení. Saša ale prohlásila, že pokud neposlechnou, schytá každá z nich pořádný klofanec. A co víc – že druhý den jim nepřivolá slunce. Toho se ostatní slepice bály. Rády se na sluníčku procházely. Když svítilo, vyrostla na dvorku i dobrá stébla trávy. Bylo zkrátka užitečné. Aby se o slunce nepřipravily, raději udělaly všechno tak, jak nakázala Saša.
Už to ale tak bývá, že ne vždycky se za svou snahu dočkáme odměny. Ani slepice se nedočkaly. „Určitě jste nepřinesly všechna zrníčka,“ obvinila je Saša, když si prohlížela úhlednou hromádku. „Určitě jste něco tajně sezobaly, takže už nemáte hlad. Všechna tahle zrníčka jsou jen moje. Vy už žádná nepotřebujete!“ Slepice se bránily, ale marně. Nic nezmohly. Saša si trvala na svém a k zrní nikoho nepustila. Celý den se potom cpala a posmívala se těm, které se snažily najít něco k snědku po celém dvorku.
A dokonce to tak zůstalo. Saša se od toho dne odmítala rozdělit o zrní s kýmkoli. Jen se cpala a cpala, čím víc měla, tím víc chtěla. Časem si usmyslela, že už ani drobečky ze země nesmějí ostatní sbírat. Všechno je její. Jenže tohle chování mělo pro Sašu jeden velmi vážný následek. Během chvilky pořádně ztloustla. Nevypadala už jako normální slepice, ale jako obrovská koule. A hospodyně došla k hrozivému závěru: „Tahle slepice je pořádně vypasená. Bude z ní dobrá polévka. V neděli si moc pochutnáme.“
Saša se z toho nemohla vzpamatovat. Ona a do polévky? To snad ne! Ona, která to tu celé vede. Ona, která vlastní všechna zrníčka. A hlavně ona, která každý den přivolává slunce, a to mnohem lépe, než ho přivolával kohout Pepan. To prostě není možné, aby někdo tak důležitý skončil v polévce! Saša se rozhodla, že musí něco vymyslet. Jinak to špatně skončí. Ono se ale řekne – něco vymyslet. Vypadá to jednoduše, ale ať Saša vymýšlela, jak chtěla, na nic nepřicházela. „Třeba by mi mohly pomoci ostatní slepice,“ napadlo ji. Žádná z nich se ale do pomoci nehrnula. „Já nevím, Sašo,“ říkaly všechny, „nejsem tak chytrá jako ty. A tohle je složitá věc. Saša je přemlouvala, ale nepřemluvila. „Jste pěkně nevděčné,“ nadávala jim. „Přivolávám vám slunce a vy se ke mně potom obrátíte zády,“ vyčítala. „Ty jsi nám zase snědla všechno zrní, proto jsi tak tlustá,“ ohradila se jedna statečnější slípka.
Saša se zarazila. Byla to pravda. Hospodyně si ji vyhlídla kvůli tomu, jak byla vykrmená. S tímhle se musí něco udělat! Dnes je pondělí, do konce týdne by se v tomto směru něco podniknout dalo. Začne sportovat, nebude se cpát a to by bylo, aby všechna ta přebytečná kila neshodila! A jak si to Saša naplánovala, tak to také udělala. Každé ráno vstala dříve než ostatní a několikrát oběhla dvůr. Potom cvičila a k snídani sezobala jen pár zrnek. Přes den tančila, skákala, dělala dřepy a kotouly, zkrátka nepřestávala se hýbat.
Co myslíte – podařilo se to? Podařilo! Saša byla štíhlounká, bez jediného gramu tuku navíc. Hospodyně, když ji viděla, kroutila hlavou: „To jsou mi věci… nemá cenu dávat tuhle hubeninku do polévky. Vždyť by nás všechny nenasytila,“ a nechala Sašu být. Ta si úlevně oddechla. Zachránila se! Jenže pak se otočila a lekla se! Za ní stál hlouček ostatních slepic. Tvářily se všechny naštvaně. „Co se stalo?“ ptala se Saša. „Ty jsi nám lhala!“ uhodily na ni jednohlasně. „Lhala?“ Saša se tvářila nechápavě. „Celý týden jsi ani jednou nepřivolávala slunce. Cvičila jsi. A ono stejně svítí. Takže ty ho nepřivádíš. Chodí samo!“ křičely slepice jedna přes druhou. Teď to Saše došlo… měly pravdu! Sluníčko opravdu každý den vycházelo bez ohledu na to, zda se jej snažila vylákat na oblohu. Svítilo a hřálo. Saša sklopila hlavu: „Omlouvám se,“ řekla lítostivě.
Od té chvíle už nikomu nepřikazovala, nad nikým se nepovyšovala a nikoho nepřekřikovala. Moc dobře věděla, že se jí to málem vymstilo. Nechtěla skončit v polévce a hlavně nechtěla přijít o kamarádky. Poznala, že být s ostatními zadobře a přátelit se, je mnohem lepší…
