Že Otylka bude potřebovat bolavé zuby okamžitě ošetřit, to bylo jasné. Ale ani jeden z kluků netušil, ke komu se s hrošicí vypravit. Samozřejmě se jako první nabízel zvířecí doktor, tedy veterinář. Jenomže Kamil s Oldou mimo Otylky doma žádného mazlíčka dosud neměli, takže vůbec nevěděli, kde veterinární ordinaci hledat. Zkoušeli se chvíli dohadovat, kudy se vydat na průzkum, ale nemělo to cenu. Otylka totiž tak naříkala, že nebylo možné cokoli vymyslet.
Naštěstí nedaleko měl svou ordinaci člověčí zubař, pan doktor Mezera, ke kterému chodili nejen kluci, ale i jejich rodiče.
„Náš pan doktor ti pomůže, neboj,“ utěšoval Otylku Kamil.
Povzbudit se snažil i Olda, jenže na to nešel zrovna nejšťastnější cestou: „Nojo, pan doktor má tááákovou vrtačku a tááákhle ti ty zuby vyvrtá!“
Když tohle Otylka slyšela, zastavila se, že nikam nejde.
„Ty jsi ale ťululum,“ poklepal Kamil Oldovi na hlavu.
Naštěstí se podařilo přesvědčit Otylku o tom, že vrtání zubu není žádná hrůza. Není to sice, pravda, zrovna nejpříjemnější záležitost, ale bolest zkaženého zubu je tisíckrát horší.
Během tohoto vysvětlování dorazila naše trojice na místo. Pan doktor Mezera měl svou ordinaci v krásném domečku se zahradou. Kolem dokola stál zelený plot se zelenou brankou, před kterou se všichni zastavili. Kamil zazvonil a pan doktor se ukázal v okně. Na vteřinku se zdálo, že jej trochu zarazilo, s kým k němu kluci jdou. Ale mávnul na ně, aby šli dál, takže šli. Uvítal je u vchodových dveří:
„Tak copak mi to, pánové, nesete?“
„Potřebujeme ošetřit tohoto hrocha,“ ozvali se oba jednohlasně. Otylka se vzadu snažila krčit, ale moc jí to, vzhledem k její velikosti, nešlo.
„No,“ mnul si pan doktrou vousy „to jsem tady ještě neměl. Hrocha jsem ještě nikdy neošetřoval. Ale zkusit to můžeme, tak pojďte!“
Všichni se nahrnuli do ordinace. Otylka se tam skoro nevešla. A to byl problém... Při každém pohybu něco shodila. Spadlé věci potom ještě pošlapala, takže pan doktor se chytal za hlavu a volal:
„Ať už se ten hroch posadí!“
Kdyby ale věděl, co se stane, docela jistě by tohle nikdy nevyřkl. Otylka se totiž opravdu posadila do zubařského křesla. A jak se posadila, ozvalo se několikeré křupnutí a lupnutí a křeslo bylo dočista rozsednuté.
„Ven!“ zakřičel nebohý zubař. „Provedu vyšetření na zahradě. Ať mi tady zbydou alespoň zdi!“
Otylka vyšla se svěšenou hlavou na zahradu. Kamil s Oldou se ji snažili utěšovat, nikdo přece nemohl vědět, že to takhle dopadne. (My tedy tak trochu víme, že předpokládat to mohli. Otylka přece není zrovna nejlehčí a nejmenší. Ale nechejme to, jak to je. Kdo ví, jaké věci by v podobné situaci napadaly nás ostatní, že?) Zdálo se, že tímto už by vše mohlo být vyřešené. Jenomže nebylo. Pak doktor Otylce zuby prohlédl a rozhodl:
„Jeden vyvrtat, jeden vytrhnout!“
Na zahradě ale neměl svoji zubařskou vrtačku ani kleště. A i kdyby tam tyto nástroje měl, zřejmě by mu nebyly nic platné. Víme, jak to vypadalo po Otylčině pobytu v ordinaci. Je více než pravděpodobné, že obyčejná malá vrtačka by na její zuby nestačila.
Ale pan doktor Mezera neztratil duchapřítomnost. Zašel do kůlničky v rohu zahrady a vyndal ze svého nářadí velkou pneumatickou vrtačku a kleště kombinačky. Teď už šlo celé ošetřování docela jinak! Otylka se ani nenadála a zuby byly opravené a vytržené. Žádný ji žu nebolel. A to si pište, že pan doktor nenechal kluky s hrošicí odejít jen tak. Všichni byli řádně poučeni o tom, ja se mají o svoje zuby starat...