Ráno kluci přemýšleli, kam Otylku vezmou. Je přece potřeba, aby se rozhlédla po okolí a se vším se seznámila. Olda usoudil, že nejzábavnější dopoledne je v lunaparku. Kamil s Otylkou souhlasili, a tak se šlo. Kluci byli v lunaparku častými návštěvníky, znali ho jako své boty, jak se tak někdy říkává.
„Musíš vyzkoušet horskou dráhu,“ snažil se Olda nalákat Otylku k prapodivně krouceným kolejím.
„Ne, nejdřív autodrom, ten je lepší!“ překřikoval ho Kamil.
Nápady přicházely jeden za druhým, podle dvojčat by měla Otylka vyzkoušet úplně všechno. Kolotoče, tobogány, strašidelný hrad, prostě nevynechat jedinou atrakci. Otylce se do toho ale moc nechtělo. Neměla ráda výšky, ani točení hlavy. Navíc to všude svítilo, blikalo, hrálo, pískalo a houkalo, až uši zaléhaly.
„Přece jsme sem nešli jen tak,“ trochu se zlobil Kamil. Podle něj je lunapark tou úplně nejlepší zábavou. Vůbec nemohl pochopit, jak někdo dokáže odmítnout bláznivou jízdu na kolotoči.
Oldovi bylo Otylky trochu líto, protože v celém tom mumraji vypadala přece jen trochu ustrašeně.
„Dáme si alespoň zmrzlinu?“ zeptal se.
„A cukrovou vatu!“ vyskočil vesele Kamil.
„Taky třeba turecký med a barevné lízátko,“ pokračoval Olda.
To už se Otylce líbilo mnohem víc, než divoká a jistě nebezpečná horská dráha. A jelikož od pomyšlení nebývá daleko k činům, stála naše trojice za chvíli u stánku se zmrzlinou. Té tam bylo! Tolik příchutí! Jahodová i malinová, čokoládová a smetanová, pomerančová, melounová, vedle oříškové vanilková, tamhle zase citronová, nebo třešňová. Kluci už si pochutnávali, když Otylka stále nerozhodně pokukovala z jedné na druhou.
„Otylko, nějakou už si dej, ať můžeme jít dál,“ netrpělivě ji oba pobízeli.
„Víte co, jděte sami. Já budu tady. Za chvíli se sem pro mě vraťte,“ navrhla Otylka.
Kluci souhlasili a spěchali si koupit lístek na kolotoč.
Otylka u zmrzlinového stánku osaměla. A teď schválně řekněte – víte, co se stane, když necháte hrocha samotného u zmrzliny? Ne? Já vám to povím... Sní tu zmrzlinu úplně všechnu! Místo kornoutku si hrošice poručila pořádnou lžíci a než byste napočítali do pěti, měla v břiše všechnu jahodovou. Kdybyste takhle počítali do pěti několikrát, dopočítali byste až k okamžiku, kdy Otylka spořádala všechny ostatní druhy zmrzliny. Pro mlsnou hrošici je ale zmrzlina jako nic. I když jí bylo tolik. Otylka se začala rozhlížet a všimla si stánku s cukrovou vatou. Hned byla u něj a cpala do sebe jednu za druhou. Když už žádná cukrová vata nebyla, vydala se za dalšími sladkostmi. Spořádala dortíčky, větrníky, turecký med i lítázka, čokoládové i ořechová rolády. Punčové řezy zajídala nugátovými bonbony, a všechno to potom zapila sladkou malinovou limonádou.
Je dost možné, že někdo z vás se už takhle taky nacpal sladkostmi. Tak, že málem prasknul. A pokud ne vy, tak třeba vaši rodiče, když byli ještě malými dětmi. Každý, kdo se už přejedl, jistě ví, jak to končí. Jednoho začne strašně bolet břicho. Ale moc! A když se navíc přejedl samými sladkými dobrotami, bolí ho ještě co? No zuby... Přesně to se stalo Otylce! Sotva spolkla poslední sousto, začala naříkat.
„Ajajaj, to to bolí, ajajaj,“ držela se tlapou střídavě za velké břicho a velké boule pod očima, to jak celá od bolavých zubů natekla.
Když ji uviděli kluci, sprákli ruce: „To je tedy nadělení!“
A šlo se k zubaři, ale o tom zas příště...