Možná, že někomu vrtá hlavou, jak vlastně mohu vědět, co se u nich doma dělo. Nejednoho z vás jistě napadne třeba: „Copak jim kouká od okna? Nebo tajně poslouchá za dveřmi? Či je snad dokonce v nějaké skrýši přímo na místě?“ Ani jedno, ani druhé... Ale jak to vím, to nepovím. Protože to je tajemství každého, kdo povídá pohádky. A kdyby se vyzradilo, ztratila by pohádka kouzlo. Vůbec všichni by se z příběhu vypařili kamsi pryč a nebylo by nic. Takže až příště při čtení narazíte ve své hlavě na nějaké takové otázky, klidně je zažeňte. Určitě ale dávejte pozor, co bude dál.
Když dvojčata s Otylkou v zádech vešla do dveří bytu, hned se tam srazila s tatínkem. Co asi tak udělá takový tatínek, když vidí svoje syny vést domů hrošici? Nevím, jak ostatní tatínkové, ale tenhle chvílí koukal a potom se přiškrceným hlasem zeptal: „Co to je?“ „To je hroch, tati,“ odpověděl pohotově Olda. Kamil do něj štouchnul a zvedl oči v sloup: „Hrošice přece!“ Otylka se maličko uklonila a řekla: „Dobrý den.“
Tatínek se beze slova otočil a odpotácel se za maminkou do kuchyně. Ta zrovna vytahovala z trouby voňavou bábovku. „Já snad sním,“ hlesl tatínek a svalil se na židli ke stolu. „Sněz kousek bábovky, ale až vychladne,“ ozvala se maminka a sypala do sítka cukr, aby tu bábovku ještě krásně zabělila. „Žádnou bábovku. Hrocha,“ vrtěl hlavou tatínek. Maminka tázavě zdvihla obočí a pořádně si bábovku prohlédla. Nic hrošího na ní neshledala. Zadívala se tedy na tatínka a hned jí to bylo jasné! Kluci zase něco provedli. Protože kvůli ničemu jinému se takhle tatínek tvářit prostě nemohl.
Sama proto nahlédla do předsíně, kde pořád ještě stála ta podivná trojice. Maminka nejdříve zavřela oči, potom několikrát rychle zamrkala a podívala se znovu. Byli tam pořád! Olda, Kamil a hrošice. „Ahoj mami,“ zvolali kluci jednohlasně. Otylka se stejně jako předtím uklonila a pozdravila. „Vida, jak je ten hroch slušně vychovaný, to se mi líbí,“ pomyslela si maminka. Ovšem přece jen bylo zapotřebí se trochu zamračit a maminka to udělala: „Co tady dělá ten hroch?“ „To je Otylka, mami,“ opravil ji Kamil. „Našli jsme ji venku. Brečela. Nemohli jsme ji tam nechat samotnou,“ vysvětloval Olda.
Otylka stála rozpačitě za nimi a potom se sama ozvala: „Zlý ředitel mě vyhodil z cirkusu a já nevěděla, co si počít.“ Maminka se ohlédla ke kuchyni a zavolala: „Tatínku, pojď si to poslechnout!“ Když tatínek přišel, hned řekla: „Představ si, že to nebohé zvíře vyhodil nějaký zlý ředitel! Věřil bys tomu?“ Tatínek vrtěl hlavou, že nevěřil, sám by totiž žádné zvíře jen tak nevyhodil. Maminka pohladila Otylku starostlivě po hlavě a chlácholila ji: „To bude v pořádku... a co tu vůbec stojíme! Dáme si kousek bábovky s čajem a já si ráda poslechnu, jak to všechno bylo.“ Kluci se na sebe překvapeně podívali, tohle totiž vůbec nečekali. Báli se, že budou muset rodiče přemlouvat, aby u nich Otylka mohla zůstat. Ta je však oba dokonale okouzlila. V kuchyni si navíc hned půjčila zástěru a sama nakrájela bábovku, přičemž jí na zem neupadl ani jediný drobeček! Jakmile maminka s tatínkem dosedli ke stolu, popřála jim dobrou chuť. Maminka si pak během jejího vyprávě několikrát pomyslela: „Ta Otylka má opravdu velmi dobré vychování! Jak ji mohl ten nelida dát výpověď...?“
Pak už byl večer a šlo se spát. Otylka zatím dostala měkkou deku a slib, že nazítří se jistě dočká i nějakého pohodlného pelíšku.