Na začátku se vždycky říká – bylo nebylo. Je to takový zvyk, který mezi vypravěči zakořenil a dodržuje se. Znamená to však, že všechno, co se člověk takhle dozví, nemusí být až tak pravda. Ony totiž příběhy se vypráví, voda teče a čas utíká jako sousedovic kočka před naším psem. Prostě – jak vypravěč přizná, že to možná ani nebylo, buďte si všichni jisti, že že to nejspíš nebylo vůbec . On si totiž někde něco přidá, jinde zase ubere, něco trochu vylepší a jiné raději nepřizná, hlavně, aby ho všichni poslouchali! Vlastně by správně měl na začátku říct: nebylo nebylo, ale kdepak! Klidně nás všechny nechá na pochybách...
To však nechejme svědomí takových vypravěčů a já začnu zase od začátku. A naprosto klidně vám říkám: bylo bylo, protože se to všechno doopravdy stalo a je to pravda pravdoucí. Kdyby nebyla, dávno bych se propadla, ale podlaha pode mnou drží a to je důkaz.
Na kraji velikého města stál cirkus. Veliký a barevný, jak už cirkusy bývají, s našponovanými lany kolem dokola, aby pevně stál na svém místě a nespadl návštěvníkům na hlavu. Nad vchodem měl tenhle cirkus napsáno „Legrando“ a v místě, odkud bylo na ten vchod nejlépe vidět, stála maringotka. Byla to ta nejpohodlnější a nejlépe zařízená maringotka, jakou kdy kdo viděl. Zdobená zlatými ornamenty, s naleštěnými schůdky a okny s krásnými závěsy, to kdyby moc svítilo sluníčko. Bydlel v ní ředitel Bručoun. Tenhle ředitel dělal svému jménu, jak se tak říká, opravdovou čest. Byl neustále nabručený a zamračený, od samého rána do samého večera, mračil se i ze spaní a všichni se ho báli. Je to ale ředitel, marná snaha, říkali si, musíme to vydržet.
Čas od času si Bručoun zval každého z cirkusu a vyptával se, co nového dotyčný umí, co se naučil, nebo naopak co ještě nezvládnul a jaké nápady má na nová představení. Na tom by nebylo nic špatného, každý ředitel by přece měl mít přehled, ale tohle bylo jiné. Všichni vcházeli do ředitelovy maringotky s rozklepanými koleny, drkotavými zuby, pokryti ledovým potem. Nebylo snadné se Bručounovi zavděčit, a tak všichni vymýšleli krkolomná a nebezpečná akrobatická čísla, učili se to, na co v jiných cirkusech nepomýšleli ani v nejbláznivějších snech.
Přišel den, kdy si Bručoun nechal zavolat hrocha. Vlastně hrošici. Byla v cirkusu krátce a teprve se snažila vymyslet, čím by velectěné publikum zaujala. Jenže pořád ji nic nenapadalo, také si občas chtěla dát v přemýšlení přestávku a jen tak polehávala. To se samozřejmě Bručounovi nelíbilo a jak se hrošice ukázala ve dveřích vykřikl: „Končíš! Nesnažíš se a jen tak pro nic za nic tě živit nebudu! Do večera ať jsi pryč!“ Hrošice něco takového vůbec nečekala. Překvapeně zůstala ve dveřích stát a nehýbala se. Snad jsem se přeslechla, říkala si v duchu, ale vzápětí zjistila, že ne. Bručoun to všechno zopakoval znovu a přidal i na hlase, takže jeho hlas burácel možná po celém městě.
Hrošice se pomalu kolébala pro své věci a uplakanýma očima sledovala, jak všichni kolem trénují svá čísla. Slon piloval baletní představení, které celé odtančil na velkém míči, had syčel podle not složitou symfonii, opice proskakovala hořícími obručemi a pletla při tom svetr, no zkrátka každý dělal věci, které by ho jinak nenapadly. Nějak se ale každý živit musí, a asi jim to připadalo lepší, než být jinde. Jak to tak hrošice sledovala, řekla si: „Kdepak! Taková já nebudu. Půjdu a ráda! Než dělat Bručounovi blázna pro pobavení, to se raději budu protloukat sama. Však to nějak dopadne...“
Tohle rozhodnutí jí dalo sílu, ale kdybyste se na ni cestou zadívali pořádně, zjistili byste, že pár hroších slz se jí z očí kutálelo.