Ano? Tak to je dobře. Protože zrovna vedle téhle holčičky bydlel chlapeček, který se jmenoval Hynek. Tenhle Hynek měl rád, když mu maminka před spaním četla nebo vyprávěla pohádky. Hezky se mu u toho usínalo.
Jenže časem znal všechny pohádky skoro nazpaměť a vlastně se u nich tak trochu nudil. Maminka ho pak musela při vyprávění napomínat a okřikovat. Takhle to šlo několik dní, Hynek vyrušoval a neusínal, maminka říkala dokola stále stejné pohádky. Ani jednoho to potom nebavilo a oba vypadali velice nespokojeně. Úplně nejvíc ze všech byly nespokojené pohádky. Říkaly si mezi sebou: „Jak my k tomu přijdeme?“
Když se ani po několika dnech situace nezlepšila, usnesly se pohádky, že je třeba jednat. Co by však bylo nejlépe udělat? Nejstarší a nejmoudřejší pohádka navrhla, že by se mohly někam schovat. „Jééé,“ volaly všechny „to je skvělý nápad! Hra na schovávanou je báječná!“ Daly se hned do přemýšlení, kam se ukrýt. Navzájem se překřikovaly, každá měla nějaký návrh. A najednou to věděly, už to bylo jasné! Schovají se do obrovské encyklopedie, kde je moře a vesmír, pouště i velká města, spousta zvířat a lidí, prostě všechno. Tam si každá pohádka najde to svoje. Některá se sveze vlakem, jiná si lehne na pláž, nebo vyleze na nejvyšší horu světa.
Jak řekly, tak udělaly. Všechny po špičkách cupitaly do té tlusté knihy. Večer potom maminka uložila Hynka do postele a chtěla mu zase povědět nějakou pohádku. Jenže když otevřela ústa, nic se neozvalo. Nic nebylo slyšet. Hynek se zeptal: „Copak se to děje, maminko?“ A maminka pokrčila rameny a překvapeně řekla: „To já vůbec nevím. Nejde mi říkat pohádka.“ Zkusila to ještě jednou, ale pořád nic. Bylo to stejné, neozvala se ani hláska. Hynek navrhnul, že by si tedy mohli pohádku přečíst z knihy. Vyskočil z postele a jednu knihu přinesl. Jenže když ji otevřel, nebylo uvnitř jediné písmenko. Dokonce ani obrázky tam nebyly, zůstala jen čísla stránek, a to ještě ne všechna! Maminka i Hynek se tomu velice divili a volali na tatínka, aby se na to přišel také podívat.
Tatínek zamyšleně listoval prázdnou knihou, zkusil vytáhnout i nějakou další. I ta byla nepopsaná. Maminka mu řekla: „Tatínku, zkus schválně říct pohádku zpaměti.“ Tatínek se zamyslel a chtěl spustit. Ale neozvalo se nic. Stejně jako předtím maminka, i on teď jen naprázdno otevíral pusu. Vypadalo to, jako by byl němý. Nedalo ale nic dělat, čas pokročil a muselo se jít spát, ráno se totiž vstávalo do školky a do práce. Když se druhý den vrátili všichni domů, hned se běželi podívat, zda se náhodou pohádky nevrátily zpět na své místo. Bohužel, všechno bylo stejné.
K něčemu to ale přece jen bylo. Hynek začal z knihovny vytahovat mimo těch prázdných pohádkových knížek i docela jiné. V některých byly fotografie vzdálených měst, jinde pak spousta květin nebo domácích zvířat. Další knihy byly zhusta popsané maličkými písmeny a nebyl v nich jediný obrázek, zato ale tak zvláštně voněly, že se od nich nebylo možné odtrhnout. A jak tak Hynek prohlížel a prohlížel, dostal se až k té velké encyklopedii, do které ty pohádky utekly.
Otevřel ji a okamžitě se mu zdálo, že tady něco nehraje. Na obrázku s průzračným mořem se na pláži vyhřívala na sluníčku holčička s červeným čepečkem na hlavě. Mezi pyramidami stála perníková chaloupka. V pralese se přes lupu díval na zvláštní brouky stařičký pán s dlouhými zlatými vlasy. Z rakety, která právě přistála na Měsíci, vystupoval hnědý střapatý pejsek a bílá kočička. „To je zvláštní,“ říkal si Hynek a listoval dál a dál, kniha byla plná pohádkových postaviček, dokonce i těch, které si jen tak vymyslela maminka. Jednoho skřítka se proto zeptal: „Co tady všichni děláte?“ Skřítek si dal ruce v bok a odpověděl: „Už nás nebavilo, že maminka říká dokola pořád ty samé pohádky a na jiné se nedostane. A taky nás štvalo, že u toho povídání a čtení tolik zlobíš!“ Hynek se chtěl chvíli dohadovat, že on zas až tolik nezlobil, ale raději toho nechal. „Vrátíte se někdy?“ zeptal se ještě skřítka. Ten trošičku posmutněl: „My bychom se rádi všichni vrátili zpátky. Tady je to sice hezké, ale doma je přece jen doma a už se nám po těch našich domovech stýská.“ Hynek se zasmál a řekl: „Tak pojďte zpátky!“ Skřítek se zamyslel, že to by možná šlo, ale musí se poradit s ostatními. To už ale u něj stáli Jeníček s Mařenkou a souhlasili: „No jasně, že se chceme vrátit! Ale jedno nám musíš slíbit, ano? Nebudeš už u pohádek zlobit a zkusíš s maminkou vymýšlet nové a nové, ať je nás co nejvíc!“ Hynek se zasmál: „To je ale moc dobrý nápad! Ano, ano, pojďte už domů, prosím…“
A pohádky šly. Od té doby byly všechny mnohem hezčí a vzácnější, plné fantazie a bláznivých nápadů. Tak to má totiž být…