vařečka zas těsto míchá,
s rozinkami, jablíčky.
Otevírá trouba dvířka:
„Upečené, rychle ven!
A vy, kluci perníkoví,
nepečení, rychle sem!“
Jenže ouha! Plech je plný
husaříčků na koni,
hádají se, pošťuchují,
křičí jako huróni.
Stará trouba trpělivá
peče, jak jí velí zvyk,
ač za léta propečená
není zvyklá na povyk.
Jeden husar hrozí šavlí:
„Bojte se mě, zbabělci!
Jen já smím se v teple péci,
vy jste tady vetřelci!“
Druhý se mu hlučně směje:
„Ty jsi tedy generál!
Hloupějšího husara sem
osud nikdy nezavál.“
Třetí na ně mává pěstí:
„Mlčte, pusy troufalé,
sic tu šavlí posekám
i vaše herky kulhavé!“
Přidává se čtvrtý, pátý,
šestý, sedmý, celý plech,
trouba úpí: „To je strašné,
míti tohle na poslech!“
„To jsem ještě nezažila,
jaké bídné chování!
Co já bych jen vymyslela,
aby byli ztrestáni…?“
Objevil se ve vteřině
nápad, po němž volala,
vítězství má trouba v klíně,
od srdce se zasmála.
„Jen počkejte, neposlušní,
každý přece dobře ví,
jak se v troubě rozpálené
musí chovat cukroví.“
Rozžhavila se pak silně,
čímž se dala do díla,
žhnula možná víc než slunce,
až se sama zpotila.
U husarů nastal zmatek,
když jim bylo hůř a hůř.
„Já se spálil, já se připek´,“
bědují jak jeden muž.
Museli pak svorně slíbit,
že se navždy polepší,
že už troubu nenazlobí,
naopak ji potěší.
A že byla trouba hodná,
přestala s tím pálením,
do zlatova opečené
husárky ven vyhání.
Od té doby před Vánoci
husaři už nezlobí,
voní doma ve dne, v noci,
perníkáčci cukroví…