U velikého parku stál domek, v němž byly na oknech pomerančově oranžové závěsy. Za těmi závěsy se zvědavě dívaly ven veselé oči, které patřily holčičce Terezce. Terezka měla nejen zvědavé oči, byla celá zvědavá, všechno chtěla vědět a vidět, všechno ji zajímalo. A nejvíc právě ten park, který měla moc ráda a hrála si v něm od pondělka do neděle, od jara do zimy, a byla by si v něm hrála i od rána do večera, ale to zas až tak nešlo. Terezka totiž začala v září chodit do školy, a když jeden chodí do školy, nemůže se jen tak sebrat a jít si hrát do parku.
Odpoledne po škole to však jde, takže když Terezka přišla domů, převlékla se a běžela ven. A jak tak uplácávala hromádku hlíny, uslyšela nazlobené bručení: „To je život, to je život… Už mě to nebaví, to nemá cenu.“ Terezka se opatrně rozhlédla, ale nic neviděla. Ten zvláštní hlas pokračoval: „Od jara do léta jsem tak krásný a potom dopadnu takhle. Kdyby to šlo, tak se seberu a půjdu pryč! Proč jen nemůžu, proč jen nemůžu…“ Terezce to bylo už moc podezřelé, a proto opatrně zavolala: „Kdo je to?“ Za jejími zády se ozvalo: „No přece já, tady za tebou!“ Terezka se ohlédla, nikoho však neviděla, jen veliký strom. Zkusila se podívat za něj, nikdo tam nebyl. „Kam to koukáš, proč lezeš za mě, vrať se hezky zpátky.“ Terezce to okamžitě došlo. Že on mluví ten strom?! A opravdu! Celou dobu lamentoval tenhle strom, který měl kolem sebe ohromnou peřinu z napadaného listí. Kdyby to byl člověk, byl by to takový postarší pán, který lamentuje třeba na přeplněný autobus. Tak nějak ten strom na Terezku působil.
I když neměla ráda, když někdo takhle bručel a brblal, zeptala se: „Copak se stalo, že máš tak špatnou náladu?“ Strom se zamračil a zahučel: „Ty to nevidíš? Podívej se, jak vypadám! Celý opadaný! Vždyť to je ostuda, stát tady skoro nahý. Ještě před pár dny jsem měl spoustu krásného zeleného listí a podívej se! Všechno je na zemi, uschlé a zničené!“ Terezka zkoušela ten strom nějak uchlácholit, potěšit, ale marně. Nedal si říct, vlastně ji skoro nepustil ke slovu, jen stále hudral. Když už to trvalo moc dlouho, pokrčila Terezka rameny a řekla: „Nedá se nic dělat, musím domů, mám ještě na zítra úkol.“ A šla.
Druhý den ve škole se paní učitelka zeptala: „Děti, jestli pak někdo z vás udělal v poslední době nějaký dobrý skutek?“ Všechny děti začaly jedno přes druhé: „Já jsem v autobuse pustil sednout starou babičku. Já jsem došel tatínkovi pro noviny. Já jsem mamince pomohla s nádobím. Já jsem vzala domů opuštěné koťátko.“ No zkrátka spoustu dobrých skutků ten den děti ve škole vyjmenovaly, jen Terezka pořád mlčela a nic neříkala. Když na ni potom přišla řada, přemýšlela, čím by přispěla. Ostatní děti napjatě čekaly, neboť Terezka dlouho neřekla ani slovo, takže to vypadalo na něco důležitého. Najednou ji to napadlo! Zvedla se ze židličky a řekla: „Paní učitelko, mohla bych ten dobrý skutek udělat teď?“ Paní učitelka překvapeně zakývala hlavou, že ano. To však nevěděla, že Terezka zavelí: „Všichni oblékat a jdeme!“ a celá třída se naráz zvedla, během chvilky byli všichni oblečeni a vyběhli ven. Paní učitelka chvátala za nimi, děti utíkaly za Terezkou a celá tahle skupinka se zastavila až v parku, přímo u toho nabručeného stromu.
Terezka ani nemusela nic říkat, všichni její spolužáci si hned všimli té hromady barevného listí a volali: „Jééé, to je nádhera! Uděláme draka! A já si udělám věneček! Já si dám to listí do čelenky a budu podzimní indián!“ Paní učitelka se smála a připomněla: „Nezapomeňte vzít několik listů do třídy, dáme si je do vázy, abychom měli tenhle krásný podzim stále na očích.“ Terezka spiklenecky mrkla na strom, který tam stál a úžasem nemohl ani promluvit. Vůbec by se nenadál, že to spadané listí, které ho tak trápilo, udělá tolik radosti. Opravdu nebyl nikdo, kdo by se neradoval – jásal strom, jásala Terezka, děti i paní učitelka. A že to byl dobrý skutek pro všechny, tak o tom není pochyb…