Ententyky.cz

1. Trenér

-Jmenuji se Lojza Nepoučný a hraju fotbal. Máme to tam dobrý. Vždycky se těším na ty poučky. Miřte tam, kde není brankář. Já samozřejmě mířím přímo do brankáře, aby si taky aspoň něco chytil. Pak mě trenér vždycky pošle běhat kolečka, ale mě je to jedno. 

-„Koukej běhat kolem hřiště, ty harante,“ říkal trenér. „Zdůraznil jsem ti, aby si mířil k tyči. A navíc jako bych ti před minutou neříkal, aby si nedělal kraviny. Ale ne, ty prostě…“

-„Sprostě,“ dodal jsem komentář na slovo „prostě“.

-„DĚLEJ, BĚHEJ A UŽ MĚ NEPROVOKUJ!“

-„No když jinak nedáte, vážený a uctívaný pane trenére, tak já Lojza Nepoučný udělám to, že budu běhat do skonání.“

-Vždycky se všichni kluci smějí, jak běhám, protože vždy, když se trenér otočí, udělám na něj obličej. Jinak vždy říkám, že musím svůj osud nést, jako Prométheus. Staré řecké báje a pověsti jsou úchvatné. Pořád obdivuju Prométhea a Orfea. Když se jim něco stane, tak to nesou hrdě.

2. Trapas v autobuse

-Dnes jsem šel na trénink. Těšil jsem se, jak si zaběhám. Náš fotbal je docela levný a mě běhat baví, takže si myslím, že to vyjde levněji, než atletika. Navíc u atletiky si myslím, že by tam nebyla taková legrace.

-„No, tak jak se těšíš na trénink?“ zeptal se mě kamarád Pepa v autobuse.

-„Já se těším vždy na běhání, ne na trénink,“ odpověděl jsem a byl jsem na sebe hrdej, jak jsem to krásně řekl. Myslel jsem si, že by to tak řekl i Prométheus, nebo i Orfeus. Možná by to tak řekl i Hérakles, ale toho jsem nečetl tak podrobně. Stačilo mi jen to, že byl neochotný a nedržel za toho obra nebe. Ještě si musel vymyslet takovou hloupost.

-„Hm, nechtěl bych běhat. Proč tě to vůbec baví, Lojzo?“

-„Je to náhodou dobrý běžet a zezadu dělat na trenéra obličeje. Dneska mu zkusím tykat. To ti bude panečku legrace.“

  -„Ach jo,“ poznamenal Pepa, „ta dnešní mládež. Jde to čím dál tím víc z kopce. Samý počítače, televize. Víš vůbec, co jsou to Staré řecké báje a pověsti?“

-„NEURÁŽEJ MĚ, PŘEČETL JSEM JE ASPOŇ STOKRÁT!“ zakřičel jsem na celý autobus. Všichni se otočili směrem k nám. „Pepo, neřvi tady na celý autobus. Ještě si všichni lidi v autobuse pomyslí, že jsi přišel ze zoologické zahrady v Liberci, a že jsi byl v tom oddělení paviánů, jestli tam teda nějaký takovýhle oddělení je.“

-„Josefe,“ oslovila jedna paní v autobuse Pepu, „neřvi tady na celé kolo. Řidič se mohl leknout a my bychom mohli zahynout.“

-„Ale paní,“ řekl slušně Pepa. „Já jsem to…“

-„Žádné výmluvy. Jak řekl tvůj kamarád - to taky bylo hlasitě. Ta dnešní mládež.“ Pak paní zamlaskala. Já jsem se mohl rozervat smíchy. Pepa se na ni díval tak nevinně. Pak se paní otočila zpátky a Pepíček se mnou celou cestu nemluvil.

3. Turnaj v kopané

-Když jsme pak dorazili na místo, tak mě čekalo velice nepříjemné překvápko.

-„Nuže fotbalisté,“ oslovil nás trenér.

-„Já jsem běžec, kámo“ opravil jsem trenéra.

-„TY MĚ NEPROVOKUJ, NEBO BUDEŠ DĚLAT KLIKY!“ Samozřejmě tento trest mi také nevadil. Vlastně žádný trest mi nevadil. Teda až na mučení, učení, tvrdou práci, odstřelením pistolí, nebo jinou podobnou zbraní, třeba jako atomovou či kvantovou bombou, vytrhnutí zubu, plnění speciálních fotbalových úkolů, a tak dále, a tak dále. Mohl bych vyprávět do konečné míry.

-„No jo, porad[1]. Když jinak nedáš Karle.“

-„NEŘÍKEJ MI KARLE, ALE PANE TRENÉRE!“

-„No když jinak nedáš, Karle.“

-„NEPROVOKUJ MĚ, NEBO PŮJDEŠ V SOBOTU NA TURNAJ.“ Řekl jsem si, že už asi přišel trenér na to, co mi vadí.

-„A když nepůjdu?“

-„Tak dostaneš panáka,“ přeřekl se trenér.

-„Panáka fakt? Moment, tu figurku člověka, nebo to do čeho se dává pivo.“

-„Když už třeba rum. JENŽE TY DOSTANEŠ VÝPOVĚĎ. TO JAKOŽE UŽ NEBUDEŠ TRÉNOVAT.“

-„NÉÉÉÉÉ!“ zaječel jsem. „Já budu poslušný.“

-„Takže Lojza pojede na turnaj, hodný chlapeček,“ jen to trenér dořekl, začali se mi všichni smát. Myslel jsem, že každou chvíli vlepím pěstí tomu prevítovi, trenérovi. Vlastně panu trenérovi.

-Trénink pak už byl docela dobrý. Měli jsme totiž kondiční přípravu.

-Turnaj proběhl také relativně v klidu. Běžel jsem tam dvaadvacet koleček. Byli jsme třetí ze čtyř a dokonce jsem dal dva góly.

-„Výborně,“ pochválil mě po turnaji trenér. „Vedl sis bravurně. Nebýt tebe, tak bychom prohráli celý turnaj. Běhal si na tom hřišti, jako kdyby tě kentaur střelil.“

-„A byl ten kentaur hodný nebo zlý?“ poznamenal jsem nevhodně. Trenér se trochu rozzuřil, ale pak si řekl, že se nesmí rozčilovat, když stejně nejsem vtipný.

4. Jak jde čas

-Tak plynul můj život nějak všelijak. Dostal jsem se na gymnázium. To ovšem už nebylo dobré pro moji běžeckou kariéru. Musel jsem vstávat v šest hodin. Autobus jel ve tři čtvrtě na sedm a než jsem se oblékl a nasnídal, tak mě máma hnala, abychom ten autobus nezmeškali. Jel bych klidně i tím pozdějším, ale byly kolony, takže mi nic jiného nezbývalo. Plusem toho autobusu bylo, že jsem nemusel přestupovat. Ale stejně většina spolužáků jelo složitými rychlejšími spoji, takže to, že jede autobus přímo od baráku ke škole bez přestupu sic tři čtvrtě hodiny, neznamenalo vůbec nic.

-Čas stále ubíhal. Ve škole jsem se účastnil téměř vše sportovních akcí.

-Postupně jsem byl čím dál tím lepším běžcem. Nakonec jsem se v kvintě rozhodl: Půjdu na atletiku a budu běžcem. Věděl jsem, že to bude dost výborné rozhodnutí. Hlavně důležité pro můj život. Co kdybych byl vrátným, nebo popelářem. I když mi vlastně postupně dochází, že když vystuduji gymnázium, budu moci mít větší výběr, takže se radši pilně, no spíše jen učím. Co kdybych měl nějaké zranění a moje běžecká kariéra by byla ta tam.

5. Velké závody

-V septimě, rok před maturitou, jsem se mi splnil jeden z mých snů. Kvalifikoval jsem se na mistrovství České Republiky. Všechny běhy proběhly relativně v klidu. Vyhrál jsem je suverénně. Nejhorší bylo finále. Běžel jsem 1500 m. Rozhodčí dal povel ke startu. Rozeběhl jsem se trochu rychleji, abych nemusel ke konci dohánět vedoucího. Viděl jsem, že dva běžci mi vzdorují.

-„Sakra, oni se mě asi dokážou držet. Budou jistě dobří,“ pomyslel jsem si. „Musím se držet u nich až do posledního kola, a pak je rozdrtit mým sprintem na konci. Jistě nebudou už moct.“

-Zvýšil jsem tedy tempo. Myslel jsem si, že je tak unavím a v posledním kole už budou vyčerpaní. Ovšem nepodařilo se mi to. Nastalo poslední kolo. Já jsem se dal do sprintu, ale jeden z nich, ten ve žlutém tričku, se mě stále držel. Nastaly poslední metry. Přesněji zbývalo 50 m. Ten druhý, co vypadal, že jsem ho s tím prvním setřásl, sprintoval tak rychle, že už jsme ho vůbec s tím prvním nemohli dohnat. Tak jsem se pokusil prát ještě o 2. místo. Žluťásek, co se mě předtím držel, mě předběhl. To si ani nedokážete představit, jak jsem se rozeběhl. Běžel jsem tak rychle, jako by mi za zády hořelo.

-Nakonec jsem si tu stříbrnou medaili vybojoval. Na tom mistrovství byli trenéři reprezentace, a díky stříbru jsem se s tím vítězem, co se jmenoval Alex Povzbudivý, dostali do reprezentace.

-Když nám bylo asi dvacet-pět, tak jsme byli na mistrovství světa. To jsem vyhrál a on byl druhý. Pak, když jsme byli o rok později na Olympiádě, vyhrál zas on. Tak jsme si to vyměnili. Naše kariéra byla úchvatná. Stejně jako náš život. Byl jsem sice do běhání velký blázen, ale ve čtyřiceti jsem skončil kvůli rodině. Zanechal jsem po sobě dva potomky. Jednoho po mně – Lojzu a druhého po mém kamarádovi z fotbalu – Pepu.