1. Článek na nástěnce
-Už je po velikonocích. Vajec máme alespoň trilion. Máma dělá pomazánku, táta je v práci, bratr si hraje a já dělám plán, jak se dostat do podsvětí. Nikdo se tam ještě nedostal…
-„Tak třído,“ oznamovala paní učitelka, „na nástěnce je velice zajímavý článek. Jinak zítra jdeme do divadla na Labutí jezero.“
-„Ach jo,“ zasténali jsme. Ovšem jelikož jdeme do divadla, znamená to, že mi splní věc, která je napsaná na té nástěnce. Abych vám vysvětlil, o co jde. Je tam napsáno, že v jednom ze základních kamenů Národního divadla je ukryt vchod do podsvětí. Každý se tam však bojí vkročit, jelikož nevědí, co je tam čeká. Ani to není střeženo.
-Prý se v podsvětí ukrývá Hádes s jeho manželkou Persefonou. Do podsvětí se tam dostali jen mrtví lidé. Ovšem to je jen mýtus; a navíc – vchod do podsvětí byl v tomto případě v Řecku. Ovšem co když je jich víc? Že by vchod byl zrovna v Národním divadle? V Česku a ne třeba v Americe? Takhle jsou tedy dvě možnosti. Je, není.
-No, a to je důvod, proč tady vymýšlím plán, jak se dostat do podsvětí.
2. Na Labutím jezeře
-„Tak,“ řekla paní učitelka, „doufám, že máte všichni vypnuty mobilní telefony, a že se vám bude představení líbit.“
-„To tak,“ zamudrovali jsme. „Pche, balet.“
-„No,“ rozpovídala se zase paní učitelka, „koukám, že se kluci těší ještě více než holčičky.“
-„Zase říká holkám holčičky. Zatracený šprtky.“
-„Vidím podle obličejů, že se na představení těší především Milan Síra, že?“
-„Co, kdo, já?“ vypadlo něco ze mě.
-„Ne, tvoje holka,“ setřela mě učitelka.
-„Koukám,“ začal provokovat Albert, „že máš holku.“
-„Cha, cha, cha,“ zasmál jsem se ironicky. „Jsi vtipnější, než jsem si myslel.“
-„Fakt? Díky.“
-„No tak chlapci, tiše!“ napomenula nás paní učitelka, „ Představení začíná.“ A ani nám neřekla chlapečci.
3. Odhalení podsvětí
-Balet mě nebavil. Viděl jsem, že mě paní učitelka nesleduje. Vzal jsem si batoh a pomalu se odplížil pryč. Šel jsem z 1. galerie až dolů. Měl jsem štěstí. Bylo otevřeno a nikdo v podzemí nebyl. Přišel jsem ke kameni č. 1. Zkusil jsem do něj šťouchnout. Nic se nestalo. Tak jsem šel k trojce. Šťouchnul jsem do kamene a ten se náhle pohnul a zasunul se do zdi. Objevil se výklenek. Světlo z podsvětí mi začalo zářit do očí. Stoupal odtamtud obrovský žár. Vlezl jsem dovnitř výklenku, kde byl předtím kámen. Nohou jsem zkusil, kde je asi podlaha. Byla asi půl metru pod mýma nohama. Šlápl jsem a v tom jsem slítl dolů. Do podsvětí! Cítil jsem, že padám z nějakých schodů níž a níž. Zavřel jsem oči. Náhle jsem upadl do bezvědomí.
4. Setkání s duchem
-Najednou jsem se ocitl v nějaké osvětlené místnosti. Bylo mi vedro. Všude velká záře.
-Když jsem se rozkoukal, vstal jsem a šel do chodby tentokráte s černou tmou. Z ničeho nic slyším vítr. Do toho nějaké fičení a hučení. Najednou vidím bílý oblak a vněm něčí obličej. Byl to duch.
-„Co tu pohledáváš?“ zeptal se mě.
-„Já, ech…já.“ Zmocnil se mě obrovský strach. Když jsem si uvědomil, že v řeckých bájích a pověstech byli v podsvětí duchové, a že tam nebylo úniku, rozklepaly se mi kolena tak, že by je ani nejsilnější muž na světě nedokázal udržet v klidu.
-Duch se zatím na mě podezíravě podíval.
-„No, hledám, ech…, východ.“ Pak jsem omdlel.
-Ocitl jsem se v nemocnici. Když skončilo představení a já byl tam dole, tak mě prý paní učitelka začala hledat. Teď dostanu třídní důtku. Když se mě všichni ptali, co jsem dělal v suterénu, říkal jsem, že jsem byl v podsvětí. Nikdo mi nevěřil.
Text a ilustrace: Silvestr Edl Tento a další příběhy psané Silvestrem Edlem najdete na http://e-pribehy.webnode.cz