Žili byli jednou dva králové Putna čtrnáctý a Utna sedmadvacátý a ti se rozhodli, že spolu povedou válku. Sebrali armády, vyměnili si patřičná ultimata, a pak se sešli na hranicích obou království i s armádami. Armády se seřadili, vojáci nabyli ručnice, králové mávli rukou a už to začlo.
Jenže divně to začlo.
Kulky místo rovně lítaly doprava.
" Miřte doleva !" nařídili králové. Jenže kulky pak létaly rovnou do země.
" Miřte do vzduchu !" nařizovali králové. Ale kulky pak létaly dozadu a z bitvy zas nebylo nic.
" To není samosebou." řekli si králové, " to nám někdo kazí " A tak se král Putna sešel s králem Utnou a společně vyhlásili, že tomu, kdo najde toho lotříka, co jim tu válku kazí, vyplatí 666 333 čtvrtkorun.
A to bylo něco pro detektiva Leona. Leon byl totiž koumes. Dokonce de. Jmenoval se totiž Leon Dumal de Koumes, ale zatím ještě nic nevykoumal. A tak si řekl :
" Leone, buďto si Koumes a vypátráš to, nebo to nevypátráš, a pak si podáš žádost o změně příjmení na de Bil !"
A Leon šel a vyptal se dopodrobna všech vojáků, co si o tom myslí. Všichni byli hrozně naštvaní, že se jim ta válka nedaří a všichni si mysleli totéž, ale co, to se do knížky napsat nedá.
A tak si Leon řekl :
" Hochu, na to musíš jít od lesa."
A šel na to od lesa. Ale na nic nepřišel. Tak na to šel od louky. Nic. Od pole. Nic. Od řeky. Zase nic. Už z toho byl Leon zoufalý. Pak si ale řekl :
" Když je nouze nejvyšší, babička tě potěší." a šel za svojí babičkou, která sice nebyla de Koumesová, jmenovala se docela obyčejně Amálie Nováková, ale chytrosti, to si přiznejme, měla pětkrát tolik, co Leon. A navíc byla kouzelná. A tahle babička řekla Leonovi :
" Nech to plavat."
" Plavat ?" podivil se Leon.
" Jo, plavat." řekla babička a podala mu malou dětskou lodičku z kůry.
Leon pustil lodičku po potoce a šel podél břehu za ní. Loďka za chvíli vplula do říčky, pak do řeky a nakonec do velikánského jezera. A u toho jezera seděl rybář a ten povídá :
" Vítej, Leone. Dám ti hádanku. Je to černé a jde z toho strach. Co je to ?" A Leon dumá a dumá, ale na nic nemůže přijít.
" Já se dávám podat." řekl nakonec Leon.
" Cha chá, " zasmál se rybář.
" To je přeci havran s kulometem." řekl a dal se zase do smíchu.
" A co tě sem vůbec přivádí ?" zeptal se pak rybář Leona.
" Inu, stařečku, věc se má tak a tak."
A Leon vyložil rybářovi celou tu zatrachtilou věc.
"Když mi dáš hádanku, kterou neuhodnu, povím ti, kdo tu bitvu kazí." slíbil rybář. A tak se Leon zamyslel a pak řekl :
" Ráno je to modré, v poledne je to červené a večer je to zelené, co je to ?"
A teď rybář dumal a dumal, už nastal večer, ale rybář stále nechtěl přiznat, že nemůže hádanku uhodnout, protože do té doby všechny vždycky uhodl a hrozně si na tom zakládal.
" Tak dobrá," řekl ale nakonec.
" Neuhodl jsem to. A tu válku kazí kouzelná víla Neviděnka, co bydlí támhle v tom lese. A ty mi teď řekni, o čem byla ta tvá hádanka."
" To kdybych věděl." pokrčil rameny Leon a odešel. A šel rovnou do toho lesa, co v něm prý žila víla Neviděnka.
" Vílo !" zařval Leon, když došel na kraj lesa. Vstoupit dovnitř se totiž bál.
" Vílo Neviděnko, pojď sem !" zakřičel znovu.
" Tady jsem, nemusíš tak řvát." ozvalo se vedle Leona tenkým vílím hlasem, ale vidět nebylo nic.
(Takhle vypadá víla Neviděnka, když není vidět.)
" Kde si ?" zeptal se Leon.
" Tady." ozvalo se zas vedle něj.
" A proč nejsi vidět ?" ptal se Leon.
" Už jsem." řekla víla a byla vidět.
" Fajn," pochválil si to Leon.
" Takže já tě teď zatýkám a ty půjdeš pěkně se mnou."
" Kdepak." řekla víla a zase zmizela.
" Teda tohle není od tebe vůbec fér." rozčilil se Leon.
" Já tě musím zatknout a předvést ke králi Putnovi a králi Utnovi, protože jinak nedostanu těch 666 333 čtvrtkorun, a ty já strašně nutně potřebuji, protože jsem šlechtic a musím se taky trochu reprezentovat."
A víla to uznala a nechala se zatknout. A tak si Leon došel pro odměnu, ale dostal jenom 666 332 čtvrtkorun, protože králové byli držgrešle. Leon to ale tak nenechal, dal to k soudu a dodneška se o tu jednu čtvrtkorunu soudí. A kvůli tomu soudu zapomněli králové na válčení i na Neviděnku, která se v klidu vrátila do svého lesa a nikdo ji tam již neruší svým přiblblým střílením.