Když jsem se tuhle vracel z bálu, potkal jsem paní v šálu. A ta paní se na mě krásně usmála, takovýma svítívýma zoubkama, které zářily, jako když lapíte sluníčko do kapesního zrcátka, takhle se umí usmát jenom paní s šálou, nikdo jiný, a protože já všem, co se na mě smějí, vždycky kynu pravou rukou, i tentokrát jsem vytáhl pravou ruku z kapsy a pokynul sem jí tou rukou na pozdrav. Paní s šálou mi taky kynula, přitom se pořád smála, tak moc, až ji na krku naběhly dvě velké žíly, vážně, nekecám, viděl jsem je na vlastní oči, jelikož paní si odmotala šálu z krku a začala s ní kroužit nad hlavou, a jak tak pořád dokola kroužila, vytvořila se jí nad hlavou šálovitá spirála a na té spirále se usadil cvrček. Možná to nebyl cvrček, ale jen ozdobná třpytka z řasení šály, ale pro mě to byl cvrček, protože krásně cvrlikal a to šály obvykle nedělají, no ne?
Když už jsem kynul tak dlouho, že mi začalo v ruce brnět, což se mi stává často, ale ještě nikdy se mi to nepřihodilo, když jsem se vracel z bálu; a když už i paní s šálou kroužila nad hlavou tak urputně, že hrozilo, že šála vytvoří vrtuli a odlétne, přestal jsem kynout a paní přestala kroužit. V tom okamžiku ji z krku zmizely ty dvě ohromné žíly, nebo třeba nezmizely, ale už nebyly vidět, neboť si krk zase omotala šálou. Mě taky přestalo mravenčit v ruce, ostatně proč by mi mělo mravenčit v ruce, když už jsem nekynul a měl ruku pohodlně v kapse.
„Krásně kyneš, mládenče,“ řekla mi paní s šálou, sotva jsem zasunul ruku do kapsy.
„Krásná šála, odkud ji máte?“ odvětil jsem, protože jsem jí chtěl vrátit lichotku a nechtěl jsem mluvit o těch dvou žilách na krku, ani o zářivých zoubcích, protože o zubech se v dobré společnosti nemluví. O těch se mluví jen u zubaře a u toho jsem ještě nikdy nebyl. Nebo i byl, ale kvůli narkóze si to nepamatuju. Každopádně nejsem žádný neotesanec a tak jsem se jí místo zubů optal na šálu.
„Ach ta šála.“ Paní s šálou jemně pohladila konec šály a potutelně nadzvedla pravé obočí do výšky dvou centimetrů, takže se teď dotýkalo její sponky ve vlasech. „Tu mám od Franze z Persie, jak se poprvé vrátil z cest. To už je nejmíň dvě stě let.“
„To už je sakra let, panečku.“
„To je,“ pokračovala paní s šálou a nepřestávala ji hladit. „To je tak dávno, že v té době jsi ty ještě vůbec neuměl kynout.“
„To byste se divila, já uměl kynout už od narození!“ Zatvářil jsem se uraženě, protože na kynutí já byl odjakživa kadet. „Já uměl kynout dřív, než váš Franz viděl prvního Peršana. Dokonce ještě dřív, než vznikla Franzie, víte?“ hartusil jsem si pod nenarostlý vous.
Když paní s šálou viděla, jak se mi nazvedává neviditelné chřípí pod nosem a že se vůbec stávám jaksi podrážděným, přestala se na chvíli smát, a přestala i hladit šálu. „Nezloběj se, mladej, a raději mi to kynutí znovu ukážou.“
A to zas jo, jak se po mě chce kynutí, to já budou kynout do aleluja. Naladil jsem se do příjemna, vytáhl pravou ruku z kapsy a začal s ní kynout. Chtěl jsem do kynutí přidat i levačku, ale pak mi přišlo, že bych před paní s šálou vypadal, jakože se moc nafukuju, a tak jsem dál kynul jen pravou rukou. Paní s šálou se začala zvonivě smát, načež jsem kynul a kynul a ona se smála, až ji na krku vyrašily dvě velké žíly a mávala šálou kolem hlavy a mávala a mávala, až se nakonec z šály stala vrtule a paní i s šálou odletěla. Zbyl po ní jen ten cvrček. A mravenci v mojí pravé ruce, protože jsem jí kynul tak dlouho, dokud nezmizela za nejvzdálenějším mrakem.
Pak jsem vrátil ruku do kapsy a šel domů. Byl to hezký bál, to vám povím. Ale až někdy příště.