To, že Maruška s Kájou a Bojínkem vystříhali a vybarvili spoustu šipek, už víme. Zatím ale nevíme, na co ty šipky vlastně byly. Je tedy na čase, aby nám to Maruška už konečně prozradila…
„To je pro maminky a pro tatínky,“ řekla Maruška. Kája se zatvářil, jako že nic nechápe: „Pro jaké maminky a pro jaké tatínky?“ Maruška důležitě píchla ukazováčkem do vzduchu: „Pro moje a pro tvoje, a snad i pro Bojínkovy rodiče, jestli se tedy nechají nalákat a přijdou.“ „A naši rodiče se nechají nalákat a přijdou?“ zeptal se Kája. Maruška ukázala na tu krásnou hromadu šipek a zeptala se zase jeho: „Kdybys viděl takovéhle šipky, které vedou na tajemnou půdu k tajemné truhle, tak bys nepřišel?“ a Kája řekl: „To bych tedy rozhodně přišel.“
Potom dostal Bojínek velice důležitý a také dost nebezpečný úkol. Už byl ale na takové věci zvyklý, však od té doby, co znal Marušku, prožíval samá dobrodružství, takže už se téměř ničeho nebál. Protože byl neviditelný, mohl nepozorovaně skládat šipky na zem a dělat z nich kouzelnou cestičku. Začal nejdřív v domě Maruščiných rodičů, hezky z něj vyvedl cestičku až k půdě, totéž pak udělal u rodičů Kájových. Když byly obě cestičky hotové, zůstalo mu několik šipek a ty rozhodil do vzduchu, aby se rozlétly všude kolem. Myslel při tom na maminku a na tatínka, že už by je rád viděl a že se mu moc stýská. I když má Marušku a Káju, tak bez rodičů je zkrátka smutno, to je jasná věc. Moc si přál, aby šipky dolétly, kam mají a aby všechny přivedly.
Déle už takhle ale přemýšlet nemohl, neboť Kája si všiml, že se ke schodišti na půdu blíží dvě maminky a dva tatínkové, takže vzal Marušku za ruku a utíkali rychle na půdu, aby se schovali. Udělali si skrýš za jedním silným trámem, odkud je nikdo nemohl vidět, a tak mohli pozorovat, co se děje u truhly. A už byli všichni nahoře, rodiče se nejdřív trochu rozpačitě rozhlíželi, protože vlastně nevěděli, co tu dělají a co je sem přivedlo. Navíc Maruščini rodiče byli vlastně na cizí půdě, u sousedů, které ještě ani pořádně neznali. Najednou ale Maruščina maminka ukázala na truhlu a řekla: „Copak to tam je?“ Podívala se dovnitř a rozplakala se dojetím: „To snad není možné, vždyť tuhle panenku mi dala moje maminka a já ji ztratila v parku, kde se tady vzala?“ a vzala tu panenku do rukou, přitiskla ji k sobě a dala jí pusu, jako kdyby našla nějakou opravdovou ztracenou kamarádku.
Rozhodně nebyla sama, koho čekalo velké překvapení, takže za chvilku i Kájova maminka plakala dojetím a vytahovala své hračky, tatínkové neplakali, ale chechtali se jako blázni a jezdili na koloběžkách, na hlavách měli indiánské čelenky a dokonce po sobě několikrát vystřelili z praku, než je maminky okřikly, že to se přece nedělá. Jenže tatínkové si pomysleli, že holky pořádně nevědí, jak si hrát na indiány a dál se smáli. Maminky nad tím nakonec mávly rukou, vždyť je to jedno, budou si samy hrát, jak chtějí a kluci ať se třeba staví na hlavu. Zařizovaly raději pro ty panenky velký dřevěný domek, v němž byla koupelna, která vypadala jako opravdová a ložnice, která vypadala jako opravdová, i kuchyň byla jako opravdová, no prostě všechno, a panenky se zatím slunily na terase, kam je maminky daly do křesílek, samozřejmě skoro jako opravdových.
Maruška s Kájou měli co dělat, aby se nahlas nesmáli, protože vidět takhle bláznit svoje rodiče bylo docela legrační, ale nádherné. Jen Bojínek byl celou dobu posmutnělý, a čím déle si rodiče hráli, tím byl smutnější a smutnější. Jeho rodiče tam nebyli, šipky je na půdu nedovedly a Bojínek se začínal bát, že opravdu zůstane už na vždycky sám. Marušce bylo moc líto, že je Bojínek nešťastný, vzala jej do náruče a houpala, a jak houpala, napadla ji tichá písnička:
Neboj, neboj Bojínku,
brzy najdeš maminku
a tatínka najdeš taky,
rozplynou se všechny mraky.
Zpívala a zpívala a Bojínek z toho všeho smutku usnul. Kdyby tušil, že hned po probuzení se stane další krásné kouzlo, které mu pomůže, snad by samým těšením ani neusnul.
A o tom, že opravdu všechno ztracené se dá najít, dokonce i strašidelní rodiče, se dočtete příště…