Protože není dobré chodit dlouho kolem horké kaše, a kolem otevřené truhly už vůbec ne, řekneme si hned na začátku této kapitoly, co přivedlo Marušku s Kájou a Bojínkem k takovému úžasu. Byly to hračky. A ne ledajaké hračky, ale hračky, o nichž si Maruška s Kájou mysleli, že už dávno nejsou. Byly to totiž různě poztrácené a zapomenuté panenky, medvídci, koníci, auta i kovbojové, lodě a maňásci, no zkrátka všechno, co kdy Maruška nebo Kája ztratili.
„Co tady dělají?“ divil se Kája. Maruška s divením nezůstávala pozadu, velice zvláštní totiž bylo to, že v truhle byly hračky obou dětí. Jak se tam dostaly? Vždyť se spolu znají teprve chvilku a Kája se sem navíc právě nastěhoval. Maruška se dokonce trochu mračila a pořád opakovala: „No toto, no toto.“ Káju to divení ale moc dlouho nebavilo, raději se začal v té truhle přehrabovat, pořád vytahoval nové a nové hračky a křičel: „To je auto, které jsem dostal, když jsem byl nemocný! A tohle mi koupila babička! Jééé, zvířátka z farmy, jak to, že jsou ztracená? Myslel jsem, že je mám doma. Meč! Ten jsem ztratil, když jsem lovil tygra.“ Maruška vypískla: „Tys lovil tygra? Nebál ses?“ a Kája řekl: „Jasně, že jsem se nebál, to bylo jen jako. Tady žádní tygři nežijí, leda v ZOO, jinak člověk musí jet do Afriky.“ „No jo,“ plácla se Maruška dlaní do čela, vždyť to jí mohlo dojít hned. Byla každopádně ráda, že Kája do žádné Afriky nejel, ale že se přestěhoval sem.
Skoro by o tom přemýšlela dál, ale uvědomila si, že se sama do té truhly pořádně nepodívala a přitom Kája už má kolem sebe neuvěřitelnou kopici hraček. To nemohla nechat jen tak, odstrčila Káju kousek stranou a truhla se rázem zaplnila novými věcmi. Maruška nevěděla, jakou z nich vytáhnout dřív, ze všech měl a obrovskou radost. Bojínek létal od jednoho k druhému a radoval se samozřejmě také. Jak si tak Maruška na podlaze rovnala ty znovunalezené panenky, podívala se náhle nejdříve na Káju, potom na Bojínka a řekla: „Vždyť jsme to úplně zamluvili. Kájo, není ti divné, že v truhle byly tvoje i moje hračky? A taky se podívej – ať z truhly vezmu hraček kolik chci, pořád je plná.“ Kája si přestal hrát a na truhlu se pozorně zadíval. „Je to celé podivné,“ přisvědčil. Nevěděl ale, jak tomu přijít na kloub.
Vtom se ale ozval Bojínek: „Já možná vím, čím to je.“ Posadil se na okraj kouzelné truhly a začal šeptat tak tiše, že se obě děti k němu musely skoro přitisknout, aby ho slyšely: „Jednou mi maminka vyprávěla o tom, že ztracené věci nejsou doopravdy tak úplně ztracené. Jen si lidé myslí, že je dočista ztratili, ale ty věci sbírá a zachraňuje víla Ztracenka. Má u sebe úplně všechno, co kdy kdo někam položí a zapomene, co někomu vypadne z kapes, no zkrátka všechno.“ Kája obdivně hvízdnul: „To je teda něco,“ a Maruška ho okřikla, aby Bojínka nepřerušoval, že je to zajímavé. „Všechny ty věci prý dává Ztracenka na jedno místo a jednou za čas si někdo může ty svoje najít a třeba i vzít zpátky, když je chce,“ pokračoval Bojínek. Maruška se zaradovala: „To jako, že si mohu všechny ty hračky vzít zase domů?“ a Bojínek zakýval hlavou, že ano, ale rychle dodal: „Aspoň tak mi to maminka vyprávěla. Ale k tomu, aby si člověk mohl vzít něco zpátky, musí někomu dalšímu udělat radost. Jinak hračky zase ztratí,“ dodal. Kája starostlivě přimhouřil oči a řekl: „Komu bychom ale tu radost udělali?“
Maruška se zamyslela a pak na Káju s Bojínkem spiklenecky mrkla: „Já vím, komu. Jen musíme vymyslet jak.“ Načež zavelela k odchodu na další válečnou poradu. Ta se uskutečnila na jejím tajném místě, ze kterého byl Kája naprosto unešený. A že se mu tak líbilo, rozhodla se Maruška, že si té tajemnosti ještě trochu užije a že hned neprozradí všechno ze svého plánu, zatím jen kousíček. A tím kousíčkem bylo to, že všichni sbírali na zahradě malé kvítečky, barevné lístky a hezké kamínky, a když to měli hezky pohromadě, vydali se do Maruščina pokoje. Tam Maruška položila na stůl barevné papíry, nůžky a lepidlo a řekla: „Musíme nastříhat co nejvíc šipek a ozdobíme je těmi kvítky a lístky a kamínky.“ Kája to tedy vůbec nechápal, ale co měl dělat, Maruška mu toho víc prozradit nechtěla a Bojínka to bavilo, dokonce zkusil zase trochu zakouzlit a některé šipky pak byly krásně duhové, některé průhledné jako sklo a jiné zase voněly. Když pak měli šipek celou hromadu, řekla Maruška vesele: „Jdeme na to!“
A co že s těmi šipkami udělali? O tom zase příště…