Když se ráno Maruška probudila, blesklo jí hlavou, zda to všechno nebyl jenom sen. Podívala se pod cíp polštáře, kde spal schoulený Bojínek a viděla, že to sen rozhodně nebyl. Pošimrala Bojínka pod nosem a řekla: „Dobré ráno, strašidýlko,“ a Bojínek se ve spánku usmál a jen tak tiše brouknul: „Ještě chviličku si pospím.“ Maruška ho tedy nechala, však on vstane sám, říkala si a šla do kuchyně, kde maminka připravovala snídani. Na stole už voněl čaj a chléb namazaný medem, tatínek se zrovna do jednoho s chutí zakousnul, když Maruška otevřela dveře. A jak do těch dveří vešla, hned vyhrkla: „Já si vezmu snídani do pokoje a potřebuji jeden chleba navíc.“ Pak si vzpomněla, že měla rodičům nejdříve popřát dobré ráno a řekla: „Dobré ráno.“ Maminka se na ni otočila a odpověděla: „No už jsem se bála,“ a tatínek pokýval hlavou: „Tak tak, maminko, taky jsem se bál, že ta naše Maruška dočista zapomněla zdravit.“
Maruška pak zopakovala, že si vezme ty dva chleby do pokoje. To ale maminku i tatínka překvapilo. „Maruško,“ řekla maminka, „snídá se přece tady u stolu.“ A tatínek dodal: „Neříkej mi, že sníš dva chleby.“ Maruška odpověděla, že nic takového přece neřekla, sní sotva jeden, ale ten druhý chléb je pro strašidlo Bojínka, našla ho v noci ve skříni. Tatínek tomu nevěřil, podle tatínka totiž žádná strašidla neexistují. Řekl Marušce, aby se posadila a přestala si vymýšlet. Maruška se zamračila, vždyť si přece nevymýšlí, ale rozhodla se, že se s rodiči nebude dohadovat. Bude lepší, když jim Bojínka rovnou ukáže. Utíkala do pokoje a volala: „Bojínku, pojď se mnou na snídani, ukážeš se mamince a tatínkovi.“ Bojínek se zaradoval: „Ty jsi našla moji maminku a mého tatínka?“ „Kdepak,“ zavrtěla hlavou, „to jsou moji rodiče, ty tvoje teprve najdeme.“
Bojínkovi se ale jít nechtělo, bál se, Maruška ho však nakonec nalákala na ten chléb s medem. A tak šli do kuchyně. Ve dveřích Maruška řekla: „Když mi nevěříte, tak se podívejte. To je Bojínek. Ztratili se mu rodiče a sourozenci, bydleli u mě ve skříni, ale to už jsem vám říkala.“ Maminka se dívala, tatínek také, ale nedívali se tak, jak se dívá na strašidlo. Dívali se, jako kdyby se Maruška zbláznila. „Nemáš teplotu?“ zeptala se maminka starostlivě. Tatínek zavrtěl hlavou: „Nemá teplotu, jen si vymýšlí.“ Maminka pokrčila rameny a vzdychla: „Mně se zdá, že to dítě blouzní.“ Marušce se naopak zdálo, že blouzní rodiče, takže se otočila na Bojínka, hezky se na něj usmála a pozvala ho ke stolu. „S kým to mluvíš?“ chtěla vědět maminka a Maruška jí zopakovala, že se strašidlem. Jenže maminka Bojínka neviděla, tatínek také ne, ale začali Marušce nabízet, že to hrozné strašidlo zaženou, ať se nebojí. Maruška vůbec nechápala, proč chtějí Bojínka zahánět, když není ani trochu hrozný, a když navíc oba tvrdí, že ho nevidí. Naklonila se k němu a zašeptala: „Ty jsi neviditelný?“ a Bojínek pokrčil rameny: „Vypadá to tak,
já jsem ještě nezkušené strašidlo, tak přesně nevím.“ Náhle mu ale v očích zahořel rošťácký plamínek: „Koukej, něco zkusím.“ Natáhl ruku k talíři a vzal jeden krajíc chleba. Zrovna ten, který mu Maruška chtěla donést do pokoje. V tu chvíli maminka zapištěla: „Uííííí!“ a tatínek zařval: „Uáááááá!“ Oba totiž viděli, jak se ten chléb sám od sebe vznesl.
Maruška se tomu chtěla začít smát, ale raději si rukou zakryla ústa, pomyslela si, že se to asi nedělá, smát se rodičům vyplašeným z létajícího chleba. Bojínek pak položil chléb zpátky a maminka vydechla: „No viděli jste to?“ Tatínek tvrdil, že on to rozhodně viděl a chtěl, aby Maruška řekla, že to také viděla. Jenže Maruška si moc dobře pamatovala, že jí nechtěli věřit a trochu zlomyslně řekla: „Já nic neviděla.“ Maminka vykřikla: „Ty jsi neviděla ten chléb, jak se vznesl do vzduchu?“ Tatínka to také zajímalo, ale Maruška způsobně odpověděla, že létající chleby jsou jistě jen v pohádkách. Maminka se chytila za hlavu a úpěla: „Já se jdu změřit, určitě mám horečku. A ty taky,“ ukázala na tatínka. Ten neprotestoval, okamžitě souhlasil s tím, že též musí mít horečku, když ten chléb viděl a šel s maminkou pro teploměr. Jen za nimi zaklaply dveře, dali se Maruška s Bojínkem do smíchu, a když se dost nasmáli, dali se i do té snídaně, protože už měli hlad.
Když se najedli, zatvářila se Maruška tajemně a prozradila Bojínkovi, že má plán. „Jaký plán?“ vyzvídal Bojínek, ale Maruška špitla, že to mu nemůže říkat tady doma. Je to tajný plán a o takovém se smí mluvit jen na tajném místě. Bojínek nevěděl, co to znamená, když je nějaké místo tajné. Maruška mu vysvětlila, že to je takové místo, o kterém nikdo další neví. A kdo si takové místo najde, může se tam kdykoli jít schovat, nebo třeba probrat tajný plán. A tak na to tajné místo šli. Bylo na dvorku u kůlny, u velké hranice dříví, o kterou tatínek kdysi opřel starou nepotřebnou vanu a pořád se neměl k tomu, aby ji vyhodil. Maruška si jednou pod tu vanu zalezla a zjistila, že je tam schovaná jako v nějakém maličkatém pokojíčku, mohla tam být dokonce i když pršelo. Teď tam zavedla Bojínka a když se posadili na zem, důležitě mu řekla: „Musíme se vloupat k sousedům. V pondělí se přistěhovali a já jsem viděla, jak si přivezli obrovitánskou skříň. Takovou, do které se vejde aspoň pět strašidelných rodin.“ Bojínek na ni vyvalil oči a řekl: „Vloupat se?“ Trochu se bál, neboť se ještě nikdy nikam nevloupal, ale to ani Maruška ne, jenže když je potřeba zjistit, zda v té skříni nebydlí Bojínkovi rodiče, je třeba udělat cokoli. „Už jsem i vymyslela, jak se tam dostaneme,“ prohlásila hrdě Maruška a začala o tom Bojínkovi povídat.
Ale o tom až příště. A také o tom, koho při tom vloupání potkali a že to všechno dopadlo úplně jinak.