Ententyky.cz

V jednom krásném pokojíčku plném hraček a obrázků bydlela holčička Maruška. Byla to pečlivá a pořádná holčička, jen někdy to s tou pečlivostí a pořádkem až tolik nepřeháněla, aby se neřeklo. Takže měla krásně srovnané panenky na poličce, medvídky u postele a kostky v krabici, ale oblečení ve skříni se válelo poházené všelijak přes sebe.
Maminka si vždycky povzdychla: „No Maruško… Hezky jsem ti oblečení srovnala a už je tu takový čurbes!“ a tvářila se přísně, ač to tak nemyslela, protože to byla hodná maminka, jak už maminky hodné zkrátka jsou. Maruška se trochu začervenala a řekla: „To já ne, to nějak samo.“
Jednou večer, když dala Maruška mamince a tatínkovi pusu na dobrou noc, uslyšela kdesi v pokoji takové fňukání, smutné a opuštěné. „To asi bude ze skříně, nejspíš oblečení,“ pomyslela si Maruška, jenže pak ji napadlo, proč by oblečení fňukalo, vždyť nemá proč. Snad jedině proto, že je přeházené, ale to bylo přece pořád a už si zvyklo. Jenže když nefňuká oblečení, tak kdo? To tedy byla záhada a Maruška, i když se bála, vystrčila z postele bosé nohy a opatrně se plížila ke skříni. A skutečně, jakýsi tenký hlásek se z ní ozýval, byl nešťastný a ustrašený. Maruška skříň opatrně otevřela, strčila do ní hlavu a zavolala: „Haló, je tu někdo?“ Ozvalo se: „Já tu jsem,“ a potom zase fňuknutí. Maruška ve skříni nejdříve nic neviděla, ale když trošku přimhouřila oči, tak ano. Úplně vzadu, v pravém rohu dole, sedělo cosi průsvitné, s velkýma očima a unudleným nosem.
Maruška hned poznala, že je to strašidlo, neboť už chodila do první třídy, uměla číst a o strašidlech přečetla jednu moc zajímavou knihu. V tu chvíli si však hned nevzpomněla, co se dělá, když se potká strašidlo, ač byla tolik sečtělá. Udělala proto první, co ji napadlo, totiž to, že uskočila a zapištěla: „Strašidlóóó!“ A strašidlo vylítlo ze skříně rychleji než ten nejnamydlenější blesk a taky pištělo: „Strašidlóóó!“ a zakrývalo si oči. Marušku to trochu překvapilo a také trochu nazlobilo, co má kdo o ní říkat, že je strašidlo? Ona je přece holčička. Zapištěla ještě jednou, strašidlo taky zapištělo, a když oba zapištěli potřetí, dalo si strašidlo prst přes pusu a syklo: „Pssst, nebo se někdo vzbudí!“ Maruška uznala, že je to pravda, že by mohla přijít maminka, nebo tatínek, nebo dokonce oba. A vůbec není jisté, co by řekli, kdyby zjistili, že má Maruška ve skříni strašidlo. Zeptala se potom: „Co tady děláš?“ a strašidlo odpovědělo: „Já jsem tady zůstal, jsem takový opuštěný, jmenuji se Bojínek, protože se všeho bojím.“
Dál potom Bojínek Marušce vyprávěl, jak v téhle skříni bydlel s rodiči a sourozenci, a že se měli stěhovat do většího, protože do Maruščiny skříně se už skoro nevešli. Jenže zrovna, když už byli přichystaní na cestu, Bojínek zlobil a schválně se schovával a tak se stalo, že mu uletěli. „Jéminkote,“ spráskla ruce Maruška, „jak to, že na tebe nepočkali?“ „To nejde,“ odpověděl jí Bojínek, „když strašidla jednou vyletí, nemohou se jen tak vrátit, musí se držet pohromadě s ostatními. Tak už to chodí, dělají to tak všechna strašidla jako jsem já.“ Nu a od té doby je tady sám, protože neví, kam se maminka s tatínkem a sourozenci odstěhovali. Maruška mu podala kapesník, aby se vysmrkal, potom ho vzala do náruče a houpala ho, aby se nebál. „Budeš tu teď se mnou a tvoje rodiče najdeme, to se neboj,“ slíbila Bojínkovi a ten byl rád, že jej Maruška v té skříni našla.
A protože už byla černočerná noc, zavrtali se spolu do peřiny, zazpívali si ukolébavku a honem rychle usnuli, aby byli ráno vyspalí. Maruška si ještě do přicházejícího snu říkala, jak je to skvělé, najít doma strašidlo a že ještě skvělejší je, že ráno se nejde do školy, protože je sobota.