Ententyky.cz

Nové album Karolíny Kamberské je hlavně pro děti

I když – tak zcela jiné nebude… „Je to sice deska písniček pro děti, ale při jejich psaní jsem myslela i na rodiče. Je tam spousta vtípků určených jen pro ně, protože tuším že si budou muset desku mnohokrát vyslechnout. Děti přece milují reprízy až do omrzení.“ Album se jmenuje Říkadla a křikadla a je neučesané stejně jako jeho adresáti. Patnáct písní a jeden bonus obsahuje především velkou dávku vtipné dětské poezie, kterou podtrhuje souznění tří zkušených muzikantů.
Novinka Karolíny Kamberské svojí hravostí určitě uspokojí jak děti tak i dříve narozené, kteří se nebojí popustit uzdu fantazii. Inspiraci písničkářka našla při pozorování svého třetího dítěte, syna Matouše. Oslovila ji přirozenost, s jakou dnešní malé děti zahrnují do svého pohádkově-fantazijního světa moderní prvky. A tak se v písničkách vyskytují ježibaby i mobily, skřítkové i pračky, pejskové i letenky. „Naše generace jako by se pořád bála, jestli jsme už nezašli moc daleko za ztracený ráj našich předků. Baví mě sledovat, jak ta nová už tímhle strachem není zatížená a přesto žije veselý, spokojený život.“
Z dětských písniček Karolíny Kamberské se neztratila ironie a provokativnost, kterou znají posluchači jejích písní pro dospělé. Na desce najdete rozjívené divoké písně, i něžnou ukolébavku či oslavu jara.
Koncept „rodinné desky“ je poznat i ze sestavy spolupracovníků, kterou Kamberská s nadsázkou označuje za „rodinný podnik“. Obal namalovala malířka Tereza Říčanová ve spolupráci se svou dcerkou Johankou Říčanovou, grafickou podobu mu dal autor ceněných knížek pro děti Petr Šmalec. Odvázané sbory zpívá „dívčí punkový sbor“ Čilé papričky, který tvoří Karolínina dcera Sára Kamberská spolu s Rozálií a Kateřinou Ponocnými – dcerami multiinstrumentalisty Honzy Ponocného, v jehož
studiu deska vznikla. Právě Ponocný nahrál většinu kytar a baskytar, s perkusemi se přidal další dlouholetý spolupracovník Kamberské David Landštof.

Minirozhovor s Karolínou Kamberskou pro Indies Scope:

Od nástupu na Tvoji sólovou dráhu jsou to už dva roky. Necítíš se na pódiu někdy sama? Neplánuješ někoho přizvat?

Sama se necítím, při sólovém hraní člověk hraje s publikem - jsem mnohem víc napojená na lidi v sále. Ale samozřejmě bych někdy v budoucnu chtěla pořádnou rockovou kapelu, to je muzika, kterou mám nejradši. Jenže to bych musela nějakým zázrakem získat nové hlasivky. Zpívám dost potichu, v tom randálu bych se ztratila. Strašně ráda bych byla jako Patti Smith, ale asi by ze mě publikum mělo spíš srandu.

Co bylo při přípravě „dětské“ desky těžší? Najít vyváženost písniček tak aby se líbily dětem nebo aby se při nich nenudili rodiče?

Těžké to nebylo vůbec, jenom jsem trochu popustila uzdu sebekontrole a začala si hrát. Na koncertech ráda sleduju, jak písničky působí na různé generace. Batoleti stačí rytmus a zajímavé zvuky, školák se baví vtípky, a rodiče vnímají takové to pomrkávání "mezi námi", třeba když přirovnám mouchu k důstojné paní z finančáku. Když si pak povídám s lidmi po koncertě, obvykle se shodneme, že i my dospělí jsme jen takové přerostlé děti. Jsme rádi, když se můžeme na chvíli vrátit do toho veselého světa, ve kterém se dá nezřízeně řádit.

Co jsou to „křikadla“?

Křikadla jsou říkadla, která se křičí.

Kdysi jste natočily (Sestry Steinovy) album pod producentským dohledem Michala Němce. To album bylo docela i provokativní svým přístupem k hudebnímu materiálu, který jste natáčely. Neuvažovala jsi o něčem podobném i pro toto album? O producentovi? O experimentech?

O producentovi ne - mám svou vizi a když jdu s kůží na trh, chci, aby byla opravdu moje. Hodně ale spoléhám na spolupracovníky. Honza Ponocný i David Landštof jsou určitě lepší muzikanti než já, a navíc je stejně jako mě baví, když je muzika neučesaná a zábavná, když umí překvapit. Hranici provokativnosti má každý někde jinde, já jsem si třeba vždycky myslela že Steinovky jsou velmi konzervativní těleso, ale někomu jinému přišly jako vrchol nekonvenčnosti…

Jsou Tvé děti největšími kritiky Tvých dětských písniček?

Nejlepším kritikem je moje batolátko. Funguje velmi jednoduše - když ho písnička baví, začne tancovat. To je paráda, hned vím, na čem jsem. Moji teenageři mají hlavně strach, aby máma neudělala nějakou blbost, za kterou se budou muset stydět před spolužáky... Patnáctiletý člověk si nikdy nebere servítky, a už vůbec ne vůči svým rodičům. Proto když mi Křikadla pochválili, hodně jsem si oddechla.