Ententyky.cz

Sochy Olbrama Zoubka spolu rozmlouvají v Jízdárně Pražského hradu

Výstava umělce, který patří k nejstarší generaci českých sochařů, nabízí zároveň možnost proniknout k osobnosti člověka, jenž si za všech okolností a v každé době dokázal uchovat tvůrčí energii a statečné srdce. Jako kurátorka na výstavě spolupracovala Zoubkova dcera Polana Bregantová. Pořadatelem je Správa Pražksého hradu.

„Sochy stojí čelem k příchozím v průvodu proti proudu času, tedy od těch posledních, které vznikly letos, jako třeba socha Zaslíbená, až po mé práce z druhé poloviny 50. let. Vystavuji ale i svou první sošku Harmonikáře z roku 1943. Toho jsem udělal, když mi bylo sedmnáct, dnes je mi osmdesát sedm. S nadsázkou tedy mohu říci, že mezi první a poslední sochou, kterou na Jízdárně vystavím, je sedmdesát let mé sochařské práce,“ řekl Olbram Zoubek.

Svá díla v Jízdárně rozestavil tak, aby „se spolu potkávala a aby spolu rozmlouvala“. Sochy svezené z galerií i soukromých sbírek z celé republiky a samozřejmě také z autorova ateliéru tak vzájemně komunikují a současně vypovídají o všech etapách Zoubkovy bohaté sochařské tvorby.

Mezi oblíbené materiály Olbrama Zoubka patří cement, olovo a bronz. Sochy mnohdy ozvláštňoval zlacením a polychromií. „Jsem současný člověk a zároveň tradicionalista. Dělám sochy tak, jak se dělaly odnepaměti. A v dějinách umění byly ve všech obdobích sochy barevné,“ uvedl Olbram Zoubek, který si jeden čas oblíbil zlacení cementových soch. „Cement je považován za nejlevnější a nejbanálnější materiál, zatímco zlato představuje pravý opak – je symbolem hodnoty a věčnosti. A právě napětí mezi pomíjivým a nadčasovým mě při tvorbě baví,“ dodává sochař, jehož směřování zásadně ovlivnila jeho první zahraniční cesta do Řecka. Tu koncem 50. let podnikl se svou první ženou, významnou českou sochařkou Evou Kmentovou. „Sochy vrcholné řecké antiky jsou výjimečné tím, že vyzařují harmonii tělesnou i duševní. Jsou inspirované fyzickou podobou člověka, ale mají v sobě zároveň něco trvalého a božského. To když se v umění podaří, je to něco jako zázrak,“ říká Zoubek.

On sám modeluje sochy v nadživotní velikosti, jako štíhlé, emocemi obdařené vertikály, které svými pohyby či gesty směřují vzhůru. „Rád dělám sochy v pohybu – jsou nakročené, nadechnuté, jakoby v beztížném stavu, popřípadě létají. A málokterá z mých soch má chodidla pořádně na zemi! Buď jsou na špičkách, nebo se od země odpoutávají. Každá v sobě nese určitou náladu, gesto nebo i neslyšitelný výkřik, jako by se spolu chtěly potkat a domluvit. A jsem rád, že právě tohle je teď v Jízdárně možné,“ říká Olbram Zoubek, jehož rukopis inspirovaly kromě antických vzorů také sochy slavného Švýcara Alberta Giacomettiho a ženská krása.

V prostoru  Jízdárny Pražského hradu se nachází i skupina tří nejoblíbenějších soch Olbrama Zoubka, které vznikly v rozpětí několika dekád. První je Jan, pozlacená socha Jana Palacha z roku 1969, kterou se autor rozhodl představit s původním, částečně už setřeným zlacením. Druhou je známá socha Ifigenie z roku 1986, kterou si oblíbil prezident Václav Havel, kterému sochu Zoubek daroval. Třetí je bronzový Občan, socha z Pomníku obětem komunismu, který byl osazen na úpatí pražského Petřína v roce 2002.

Realizace pro architekturu, které vznikly ve spolupráci s významnými českými a moravskými architekty, jsou důležitou součástí Zoubkova sochařského díla. Na výstavě jsou zastoupeny fotografiemi stejně jako tři kamenné sochy, které vznikly na mezinárodních sochařských sympoziích na Slovensku, v Rakousku a Německu ve druhé polovině 60. let.

Výstava je otevřena denně od 10 do 18 hodin, zavřeno je pouze na Štědrý den. Základní vstupné je 140,- Kč, snížené 60,- Kč a rodinné 280,- Kč.

Olbram Zoubek se narodil v roce 1926, vystudoval VŠUP, ale v politicky složitých 50. letech se věnoval restaurování – specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. V roce 1952 se oženil se sochařkou Evou Kmentovou, s níž uzavřel dlouholeté manželství i šťastné a pevné umělecké spojenectví. Z jejich svazku se narodili dcera Polana a syn Jasan, který je rovněž sochařem.

V roce 1969 sejmul Olbram Zoubek posmrtnou masku Jana Palacha. Navzdory mnoha oceněním za své dílo pak nesměl dlouhá léta svobodně tvořit. Po 17 sezon vedl restaurátorské práce při obnově fasád renesančního zámku v Litomyšli. V roce 1988 podepsal Několik vět, v listopadu 1989 se aktivně zapojil do obnovy výtvarných organizací a naplno se začal věnovat vlastní umělecké tvorbě.

Je držitelem vysokých vyznamenání – Medaile za zásluhy I. stupně, Národní ceny ČR, medaile Masarykovy univerzity v Brně, ceny Města Litomyšle, stříbrné medaile Hlavního města Prahy a dalších.

Po smrti své první ženy se v roce 1981 oženil s Marií Edlmanovou, s níž má dceru Evu. Manželé Zoubkovi žijí nyní střídavě v Praze a v Litomyšli, kde bylo Olbramu Zoubkovi uděleno čestné občanství. Ve sklepeních litomyšlského zámku je stálá expozice jeho děl, které tomuto městu věnoval. Sochařovo dílo je zastoupeno v Národní galerii v Praze, v řadě dalších českých galerií a rovněž v mnoha soukromých sbírkách v Čechách, Evropě a USA.

K jeho nejznámějším dílům patří socha na pietním místě Milady Horákové v Praze, náhrobek Jana Palacha, náhrobek Jana Zajíce, tři sochy na Slavíně, sochařská výzdoba hrobky rodiny Havlovy na pražských Olšanech a Pomník obětem komunismu v Praze na Petříně.

Olbram Zoubek a Ifigenie