Rychlé vyhledávání akcí

Michal Malátný: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství

michalmalatny_chinaski_viposobnost

Michal Malátný (44), frontman populární kapely Chinaski, herec, manžel a otec dvou dcer, vypráví o rodičovství celé kapely, svém dětství i plánech do budoucna.

 

 

 

 

 

 

 

V poslední době se vám s kapelou velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 

M.M.: Turné se sice blíží ke svému závěru, ale když to máme všechno takhle hezky rozjetý a nakopnutý, tak to nehodláme jen tak zakončit. Celý rok chceme strávit ve znamení desky Rockfield. Už během turné začíná série Majálesů a poté nás čekají festivaly, ale určitě ne v takovém počtu, jako v minulých letech, to jsme jich odehráli třeba třicet během jednoho léta. Letos jsme si řekli, že pojedeme na těch pět nebo šest, které máme rádi a na kterých jsme dlouho nehráli. Navíc si s sebou chceme vézt vlastní světla a scénu, aby to bylo opravdu speciální vystoupení, které lidi mohou vidět jen párkrát za léto na té konkrétní akci. Na podzim jsme si pak jako odměnu za ty náročné dva roky naplánovali – nebo jsme spíš dostali možnost – jet na měsíc do Austrálie hrát pro krajany. Několikrát jsme takhle už byli například v Americe či Anglii a je fakt skvělé hrát v menším klubu třeba pro dvě stě lidí. Je to prostě zážitek. Lidé jsou vždy strašně vděční, když „venku“ slyší svůj rodný jazyk.

Pojedete v létě s rodinou někam na dovolenou?

M.M.: Co se týče rodiny, tak mám pocit, že v srpnu vychází asi čtrnáct dní volna. Loni jsme byli na měsíc v Anglii, kde moje žena chodila do školy a učila se anglicky a já jsem se zatím staral o dcerku. To byla taková naše dovolená. Letos s rodinou nic podobného neplánujeme, protože jsme asi před šesti lety v našem rodném kraji u Jičína koupili starou chalupu se zahradou a po mnoha letech se nám ji podařilo trochu zrekonstruovat. Dříve to byl takový surový venkov, kde nebyla voda ani záchod, což mně strašně vyhovovalo, ale s malými dětmi to už moc nejde. Teď po těch šesti letech to vypadá, že už to konečně bude. Takže letos plánujeme trávit co nejvíce volných dní právě tam. To je naše letošní dovolená – krásné smrkové lesy okolo Jičína. 

V kapele je vás šest a dohromady máte celkem již dvanáct dětí. Je mezi vámi někdo, kdo se na roli tatínka teprve těší a nemá tedy žádného potomka?

M.M.: Tátové jsme už všichni. Je ale pravda, že náš trumpetista Petr Kužvart je otcem asi jen měsíc, narodil se mu syn Adam. A Ota má vlastně jen jedno dítě, ale jsou zrovna v očekávání, jinak máme všichni už děti dvě. Musím říct, že vůbec netuším, na co jsem s těmi dětmi čekal, jsou moje radost. První dítě se mi narodilo skoro ve čtyřiceti a mám dojem, že až od té chvíle jsem začal opravdu žít. Najednou se cítím jako doopravdy plnohodnotný člověk. Celý můj život najednou patří dětem. Hodně mi to v životě pomohlo. S oblibou říkám, že jsem chodící reklama na rodičovství a manželství, protože být otcem mi prostě vyhovuje. 

Patříte tedy k ostříleným profesionálům i v oblasti rodičovství. Radíte si někdy navzájem ohledně výchovy či jiných radostí a starostí s dětmi?

M.M.: Přiznám se, že ani moc ne. My jsme samozřejmě s rodinami a dětmi rádi, ale pak, když s klukama odjedeme někam hrát, tak to moc neřešíme. Jsme rádi spolu, zahrajeme si a uděláme nějaký kravál. Ale je fakt, že od saxofonisty Štěpána jsem dostal knihu Líný rodič se slovy, že se mi to bude líbit, že to je ta výchovná metoda, která mi podle něj bude vyhovovat. Tak jsem to přečetl a měl pravdu, dost se mi to líbilo. Ale že bychom nějak kolektivně řešili výchovu, to ne.

Jak zvládáte roli tatínků ve vaší pozici, kdy jste kvůli koncertům často na cestách? Cestují s vámi někdy i děti?

Tak my už zase tak často na cestách nejsme. Je to jak kdy, dvakrát, někdy třikrát týdně. Většinu týdne jsme ale doma, někdy dokonce i dva měsíce v kuse, než někam zase odjedeme. Takže ono to jde. Doby, kdy jsme hráli dvě stovky koncertů ročně, jsou naštěstí dávno pryč. Můžeme si už i trochu vybírat a opravdu si to naplánovat. Když řeknu s ročním předstihem, že chci třeba měsíc nebo dva volno nebo zkoušet v divadle či nějakou jinou práci, tak to prostě jde. Roli tatínků, myslím, zvládáme. A pokud hrajeme v Praze, tak s sebou někdy vezmeme i děti. Zrovna včera jsme s manželkou řešili, že bych přes léto měl naši Kačku už vzít někam na festival, aby viděla celý ten cirkus. V létě jí bude už šest, tak si myslím, že by to mohla zvládnout, ale musí tam být někdo, kdo ji bude hlídat, když já budu hrát. 

Zdědily vaše děti hudební talent?

Já sám nevím, jestli mám talent. Jsem v podstatě samouk a dodnes neumím hrát na kytaru a zpívat taky moc neumím.  Ale všechny naše děti na něco hrají. Ondrovy děti teď zrovna vyhrály nějakou hudební soutěž. Syn bubnoval a dcerka k tomu hrála na piano. Moje dcera chodí také na piano a musím říct, že v pěti a půl letech normálně hraje z not. Já noty neumím. Je to prostě dokonalý. Říkal jsem jí, že mě to musí naučit. Byla na sebe hrozně hrdá, že umí něco, co já ne. Ale kdyby na nic nehrála, tak já se z toho nezblázním. Ať si najde svou cestu sama. Moje žena je výtvarnice, takže jestli bude malovat po ní nebo hrát po mně, je mi to jedno, důležité je, aby si našla to, pro co bude mít nějaké vlohy nebo ji to bude bavit. Já jí do muziky nebo divadla cpát nebudu. Je to těžká branže, no, ale která není, že.  Navíc je to každý týden úplně jinak. Jeden týden chce být zvěrolékařkou, další učitelka ve školce a třetí zase archeoložkou.

Na svém kontě máte také spoustu uskutečněných projektů pro děti. Co vás k tomu vedlo a na které rádi vzpomínáte?

Tak asi nejradši mám Autopohádky. Na svém kontě máme už celkem dvě CD s pohádkami, k tomu jsme udělali divadelní představení, spoustu písniček a nakonec z toho byl i celovečerní animovaný film. To mě bavilo hodně. Celé to vymyslel Honza Jiráň, herec a režisér z divadla Ypsilon, který za námi přišel a řekl, že když máme ty malé děti, jestli nechceme udělat něco právě pro ně. My souhlasili a on řekl, že si máme vybrat, co chceme dělat. A právě náš nebožtík bubeník Pavel Grohman si vzpomněl na své oblíbené pohádky z dětství o autech. A tak to celé vzniklo. Také jsem udělal s kamarády z ostatních kapel a z divadla Praštěné pohádky Ludvíka Aškenazyho, které jsem jednou našel někde u kamarádů chalupě a které mě úplně strašně nadchly. Říkal jsem si, že tohle jednou udělám. Jsou to hodně vtipné pohádky s písničkami. Ono to moc lidí neslyšelo, ale každý, kdo to slyšel, tvrdil, že je to výborný.  A loni jsme ještě s kapelou dělali pro Českou televizi doktora Notičku, a to tedy bylo také perfektní, protože jsme každý měsíc museli napsat čtyři písničky pro děti. Zní to trochu děsivě, ale vlastně jsme neměli žádný problém to stihnout. Jednou měsíčně jsme se vždy sešli s kamarádem, ogrilovali si maso, dali si víno a vymysleli jsme texty, ty jsme poslali klukům a oni do týdne poslali písničky. Šlo to hezky. Mám totiž pocit, že ta kapela je taková mašina, která jede a je to pořád dost stejný, a kdykoliv je možnost z toho vybočit aspoň trošku a je možnost udělat desku pro děti nebo pořad v televizi, ta kapela je šťastná. Pro kapelu to bylo osvěžení. Myslím, že je z toho cítit, že jsme to dělali s radostí a s chutí. 

Jako kapela jste se stali letos v květnu tváří nové kolekce Sunar Fashion. Jak jste se k tomuto projektu dostali? Proč myslíte, že jste byli vybráni právě vy?

Asi proto, že děláme docela dost věcí právě pro děti a sami v kapele těch dětí máme spoustu a žijeme jimi. To byl asi ten hlavní důvod. Dětská móda je něco, co je pro nás úplně nové, zároveň je to další způsob, jak můžeme přinést radost dětem i jejich rodičům. A proč jsme do toho vůbec šli? Prostě nám přišla myšlenka spojení se značkou Sunar a jejich produkty pro děti jako fajn nápad. My se totiž, když jedeme hrát někam dál, třeba do měst na Moravě, občas stavíme i v dětském domově, zahrajeme tam pár písniček na kytaru a zazpíváme si s dětmi. Chceme pomáhat i těm, kteří v životě neměli takové štěstí.  

Do nové kolekce pro děti a rodiče jste vybrali hlášky ze svých písní. Bylo pro Vás těžké najít ty správné, které by se hodily?

Tak já si myslím, že to nebylo vůbec těžké, protože těch písniček už máme asi sto třicet a pro děti jich máme už taky spoustu. Takže vybrat nějaké slogany nebo hlášky, které by se hodily na dětskou kolekci, nebylo až tak moc složité a navíc doplňují vtipné hlášky kolekce Sunar Fashion.

Jaký jste byl Vy jako dítě? Co Vás bavilo? Tíhl jste k hudbě již od dětství? 

Já jsem byl jako dítě hodně tichý a plachý a strašně jsem se styděl. Když mě poslali rodiče na čtrnáctidenní pionýrský tábor, tak jsem se tam deset dní trápil. Byl jsem úplně nešťastnej. Jedenáctý den jsem si tam našel kamarády a za dva dny jsme jeli domů, takže to se mnou bylo těžké. Ale od první třídy mě bavily básničky. Na tom pionýrském táboře jsem vyhrál pěveckou soutěž a to tak že jsem vyhrál první i druhé místo zároveň. Mě prostě strašně bavilo zpívat a recitovat, ačkoliv jsem se vlastně hrozně styděl. Je to takové zvláštní. A k hudbě jsem tedy asi trochu tíhl. S rodičema jsme vždy zpívali lidové písničky v autě, když jsme jezdili k babičce. A pak mi asi v páté třídě máma řekla, že už jsem jako velkej a že bych měl začít něco dělat, a položila mi tu úplně nejzásadnější otázku, co si vyberu, jestli němčinu, nebo kytaru. A mně přišla němčina tak strašná, že jsem řekl tak jo, tak tu kytaru.  Takže takhle jsem začal hrát a jsem za to mámě moc vděčný. Půjčila mi kytaru od kolegy z práce a já se začal učit hrát nějaké country písničky. Zpočátku mě to vůbec nebavilo, začalo mě to bavit až v momentě, kdy jsem v rádiu slyšel od Žbirky Biely kvet, a najednou jsem zjistil, že jsou to jen tři akordy a že já je vlastně umím a můžu si to zahrát. Najednou jsem to pochopil a hrozně mě to chytlo. 

Plánujete v nejbližší době nějaký větší projekt?

Přiznám se, že ne. Minulý rok jsme měli obrovský koncert v O2 Aréně k dvaceti letům kapely, pak jsme odehráli festivalovou sezonu a na konci toho šíleného léta jsme odjeli úplně vyždímaní na čtrnáct dní do Anglie, kde jsme natočili desku, která se hodně povedla. Teď budeme hrát a snad si odpočineme na podzim v té Austrálii. Náš velký projekt se jmenuje deska Rockfield a k ní jedeme nějaké koncerty. Je to poprvé, co jsme si troufli na tom turné zahrát tu desku celou. To jsme si nikdy nedovolili. Vždy jsme střídali jednu novou a jednu starou písničku, ale teď nám ta deska vyšla tak hezky, že nejdřív zahrajeme těch jedenáct úplně nových skladeb a až pak teprve naše Tabáčky, Vedoucí a Vrchlabí. Naše vydavatelství chce, abychom natočili další desku, ale ono napsat deset silných písniček není legrace. Tahle deska nám trvala čtyři roky a vybírali jsme asi z pětatřiceti písniček. Takže nápady i chuť máme, ale těch správných pravých, které tam mají být, není lehké vybrat a napsat. Ale nějakou desku bychom ještě někdy vydat chtěli. Nevím kdy, ale určitě ještě někdy jo.  

 

foto: (c) Karolína Hrdličková, Ententýky.cz


Datum vložení: 28.5.2015 18:27:37

Newsletter

Děkujeme. Každý čtvrtek se můžete těšit na inspirativní tipy na víkend, informace o aktuální soutěži a o novinkách v rubrikách ententýky.