Rychlé vyhledávání akcí

Kateřina Stejskalová: Mám ráda dotek

Katerina_stejskalova_chodicilide

PhDr. Kateřina Stejskalová je členkou odborné rady projektu chodicilide.cz Nadace Sirius, kde reprezentuje zrakově postižené.
Sama je od narození téměř nevidomá. Žije v Olomouci, kde pracuje jako odborná asistentka na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého, kterou také vystudovala.

Setkaly jsme se neplánovaně při vernisáži výstavy Moje cesta, na které se podílela v rámci spolupráce s projektem chodicilide.cz a kde osobně předává své zkušenosti s životem bez zraku dětem školním i předškolním. Kateřina byla usměvavá, perfektně nalíčená a učesaná. U nohou měla svou vodící labradorku Cookie. Náš krátký rozhovor mohl vzniknout.
 

 

Jak dlouho spolupracujete s Nadací Sirius a jak jste se k této spolupráci dostala?

KS: K této spolupráci jsem se dostala - díkybohu - přes Janu Vožechovou, projektovou manažerku Nadace Sirius. S Janou se známe ještě z našich studijních let. Dělám pro ně od roku 2012, kdy jsme se setkali v rámci projektu chodicilide.cz.
Je to práce, která mě baví, která je kreativní, kde můžu dělat něco, co má smysl.

Jaká je Vaše role na výstavě Moje cesta? Viděla jsem Vás přednášet dětem o svých zkušenostech...

KS: Ano, to je vždycky to, co na děti nejvíce zapůsobí. Sami si tady řadu věcí vyzkouší a když jim to ještě někdo přiblíží a ukazuje jim běžné denní situace, tak si to pak dokáží spojit se svou vlastní zkušeností. To je role, které si nejvíce cením.

Jaké jsou reakce dětí?

KS: Teď naposledy tady byly nejmenší děti z mateřské školy, pro které je největší lákadlo Cookie, můj vodící pes.
Je vidět, že nejmenší děti jsou naprosto přirozené. Ptají se, nebojí se, jsou nadšené, přijde jim to zajímavé. Se stoupajícím věkem je vidět vzrůstající ostych. Ostych zeptat se. Bojí se se ztrapnit. Jsou pak ale schopní přijít individuálně. Byly tu holky ze střední školy, které se ptaly, jak si upravuji vlasy, jak se líčím... Je vidět, že je to zajímá, ale je tam bariéra: co kdybych se ztrapnil, co když se na tohle nesmím zeptat...

Jak se tedy líčíte?

KS: Jak se líčím? Vždycky říkám, že úplně stejně jako všichni ostatní. Je to jen otázka preciznosti. Všechno musí mít svou posloupnost, všechno si musím vyskládat tak, jak to má jít po sobě. V tom jsem asi hodně velká puntičkářka. Musím být hodně precizní, všechno je otázka hmatu. Zrcadlo u toho nepoužívám. Návod, jak na to, mi dala kamarádka, která mi linky jednou malovala. Ptala jsem se jí, jak na to a ona říkala: "Když si budeš kreslit po očích, tak to je ta správná fáze." Tak si teď každé ráno kreslím po očích.
Všechno se dá zvládnout, jen je to časově náročnější. Když se mě někdo ptá, v kolik jsem jela, tak sice řeknu, že v šest vlakem, ale vstávala jsem ve čtyři, abych se upravila, dobalila si věci...

Jak vznikl Váš handicap?

KS: Je to vrozené postižení. Nikdy jsem neměla normální vidění. Lidé se vždycky ptají, co je horší. Nikdo vám to nikdy neřekne. Jsou to dva rozměry. Člověk, který přijde o zrak v průběhu života už má zrakovou zkušenost, něco si pamatuje, má zrakové představy, což mu pomůže v životě prakticky. Ale je pro něj samozřejmě těžší se adaptovat na novou situaci a akceptovat zrakové postižení a všechny limity, které z toho najednou vyplývají. U vrozeného postižení vám stejně společnost ukáže, co všechno nemůžete, nezvládnete, nesmíte, nedokážete. Vyjde to docela nastejno.

Jak si představujete lidi, s kterými mluvíte?

KS: Většinou podle toho, jak na mě působí, co z nich vyzařuje. Jsem hodně racionální člověk, takže nedám na auru, to ne. Řídím se podle toho, jestli jsou mi sympatičtí, jaký mají hlas. Lidi kolem sebe poznávám i podle vůně. Podle pro mě typických prvků. Popsat neumím ani své přátele.

Saháte na své přátele, abyste si je přiblížila?

KS: Nedělám to. Asi bych to nechtěla u sebe, takže to nedělám ani jim. Pokud bych hodně chtěla vidět, jak ten člověk vypadá, tak možná ano...

Pomůže to v té představě?

KS: Mně moc ne. Jsem schopná se tím dozvědět, jestli má dlouhé nebo krátké vlasy. Ale jen rysy v obličeji mi po hmatu celkovou představu stejně neutvoří.
Spíše mám ráda dotek jako takový. Ráda druhého člověka chytnu nebo pohladím po zádech nebo po ruce. To je pro mě něco jako zrakový kontakt. Zahájení komunikace.

To jsem četla na informační tabuli tady na výstavě, že se má člověk nevidomého nejdříve dotknout, než naváže komunikaci, což je logické, ale vidící člověk si to často neuvědomí...

KS: To si neuvědomují často ani moji rodiče, a to se mnou žijí celý život. Není to špatně, je to přirozená součást našeho vzájemného soužití. Lidé, kteří jsou se mnou v bližším kontaktu přesně vědí, jak se mi představit, co zvládnu, co nezvládnu a je to mnohem přirozenější. Je to jenom otázka toho být v kontaktu a nebát se toho kontaktu.

katerina_stejskalova_beseda

Kateřina Stejskalová při besedě s dětmi na výstavě Moje cesta na pražském Výstavišti
 


Datum vložení: 11.6.2013 20:05:18

Newsletter

Děkujeme. Každý čtvrtek se můžete těšit na inspirativní tipy na víkend, informace o aktuální soutěži a o novinkách v rubrikách ententýky.